Reklama
 
Blog | Martina Mikulášková

Letní romance (s malou hvězdičkou)

(... pokračování - V. část)

Oxana docvičila,
loudavě zamířila k nedalekému balvanu, mořský příboj se o něj rozbíjel a
vrhal do všech stran tisíce drobných kapek. Nastavila jim dlaně, brr, ta je
ledová. Chvíli jen tak stála a pozorovala vlny, jak se tříští o kámen a
v podobě ledové spršky s žuchnutím padnou na pláž. Plesk, plesk.
Vzpomněla si, jak jako malá chodila s matkou nakupovat do řeznictví. Stály
vždycky ukrutně dlouhou frontu a řezník bral flákoty z háků na stěně za
pultem a když kusy masa dopadaly na špalek, ozvalo se plesknutí. Plesk, plesk,
dopadá stejně mořská voda na pláž. Zamířila zpátky do džungle hotelových
komplexů a apartmánů.

Teď teprve vidí, jak daleko běžela, cesta zpátky jí trvala
přes hodinu. Nespěchala. V duchu si malovala možné scénáře toho, jak to
asi vypadalo ráno v jejich pokoji poté, co odešla. Jak znala Chrise, tak
ten nejspíš samým smutkem usnul. Vždycky, když měl nějaké problémy, tak se na
ně šel vyspat. Nechápala to. Jak může někdo spát, když má nějaké trápení. Jaká
je toto spravedlnost? Vzpomněla si na nekonečnou řadu probdělých nocí vždycky,
když se v jejím životě cosi zvrtlo. A Chris? Hmm, škoda mluvit. 

Nemýlila se. Když otevřela dveře do pokoje, Chris ležel na
její posteli s hlavou zabořenou do polštáře. Sklonila se nad něj a jemně
mu dýchla do zátylku, pak mu prstem letmo přejela přes okraj ucha, to ho
vždycky zaručeně probudilo. I teď se Oxana škodolibě usmívá, jak sebou Chris
trhnul a rozespale se snaží zjistit, co se děje.

Reklama

„Vstávat lenochu, jde se na zmrzlinu!" 

Otočil se na záda a dívá se na ni jako na zjevení: je to
pořád ta stejná Oxana, co ráno odběhla pryč? Ty její proměny pro něj byly stále
stejně překvapivé a vzrušující. Vždycky, když ji jel navštívit, měl
v hlavě jeden velký otazník, která z těch Oxan, co zná, mu přijde
otevřít? Jestli malá uplakaná holka, rozhodná manažerka, rozverná školačka,
duchovní učitelka, starostlivá máma, nebo úplně nějaká jiná ženská. Ale vždycky
to byla ona Oxana ve stovkách jiných rolí a vždycky ty své role hrála jak
s absolutním nasazením, tak neustále připravená vyměnit právě hranou roli
za jinou. Bavilo ho to představení a ona to dobře věděla. Stejně jako věděla,
že za těmi rolemi jedině Chris je schopen zahlédnout tu neměnnou Oxanu,
skrývající se kdesi uvnitř.

Přitáhl si ji k sobě: „Proč tak zhurta, kotě?" 

Obkročmo se posadila do jeho klína, malinko se zavrtěla a
tiše mňoukla: „Mňau, kočička má chuť na zmrzlinku, kocourku, víš?" dodala
sladce a s připitomělým úsměvem.

„Tak šup, šup, oblíkat, jinak nečekám!" vymrštila se a už
stála u dveří s rukou na klice. 

Chris se ale nevzdával, přiskočil k ní, popadl ji a
odnesl zpátky do postele: „Až mi odpovíš – co tak zhurta? Jinak nejdu!" a
posadil si ji zpátky do klína.

„Tak si nechoď, půjdu sama, chodit umím a dokonce i běhat,"
provokovala ho Oxana dál připomínkou ranních událostí. 

„Tak běhat? A co ještě umíš?"

Oxana políbila Chrise na čelo: „Ještě toho umím daleko víc,
ale to není nic pro malé děti, chlapečku. Tak pojď, mamka ti koupí zmrzlinku,
nebo snad nechceš?" 

„Chci… i zmrzlinku, ale napřed…"

„Napřed se musíš oblíct," řekla Oxana nekompromisně a už
zase stála u dveří, „abys nevyplašil paní prodavačku, slunce moje. Sice ti to
sluší i tak, ale přece jen, slušný člověk nechodí na zmrzlinu jen tak, to už
bys měl vědět ve svých letech, ne?"

Oxana se smíchem vyběhla ven. Počká na Chrise venku,
tentokrát už by jí to jen tak asi neprošlo. 

Je skoro poledne, slunce se schovává za mraky a od moře
fouká studený vítr. Tak ani dnes to na koupání nebude. Kupují si zmrzlinu.
Oxana čokoládovou, Chris taky a ještě další dva kopečky jahodové a vanilkové.
Stejně je bude mít v sobě dřív než ona. Oxana přemýšlí, že ten člověk snad
ani nepolyká, jak rychle v něm zmrzlina mizí. Jestlipak vůbec ví, jak
chutná? V té rychlosti to snad nemůže ani postřehnout.

Mlčky si sedli proti sobě na lavičku. Vypadají oba šťastně.
Chris se na ni dlouze zadíval. Bože, jak jí to jen sluší! Nedbale sedí
v bílém tričku a bledě modré sukni obkročmo proti němu na lavičce, líže si
tu svou čokoládovou a jakoby nic jiného na světě nebylo. Fakt si to užívá. Jak
přitažlivá je v té své bezstarostnosti! Jen ona, žádná jiná. Žádná jiná
v něm nedokáže namixovat takový koktejl emocí. Od otcovské
blahosklonnosti, přes uragán vášně až po bázeň malého školáčka. Kdyby tak své
životy prožívali o pár set let dřív, jistě by ji upálili na hranici. Pokud ona
není čarodějka, pak už žádná. 

Chris se k ní naoko ledabyle naklonil a zamířil se svou
zmrzlinou přímo proti jejímu výstřihu, zachytila jeho ruku za zápěstí: „To
neuděláš!" snaží se Oxana odhadnout, jak daleko dnes míní zajít.

„Že neudělám? Vsadíš se?" 

„Ne, znám tě," snaží se Oxana ze všech sil udržet jeho ruku
se zmrzlinou v bezpečné vzdálenosti, ale to už cítí otisk ledové pochoutky
na svém hrudníku.

„Vidíš, co děláš, ty nešiko? Celá ses umazala. Pojď, očistím
ti to," nasazuje Chris pohled starostlivého otce a už vyplazuje jazyk a dere se
k Oxaninu dekoltu. 

„Ale, taťko. Jsou tu lidi," vyskočí Oxana a rozběhne se
k nedalekému hřišti.

 

(pokračování)