Reklama
 
Blog | Martina Mikulášková

Proč (už) nepíšu blog?

Tedy, né že by se mi chtělo nějak moc do psaní, ale když už je tu vyhlášený jakýsi ten seminář, tak proč si zase nezopakovat ťukání do klávesnice. A navíc, když téma je takové vyzývavé... Sama jsem zvědavá na články, ve kterých se budou jednotliví bloggeři odhalovat a psát o svých pohnutkách, jež je vedou k tomu, aby občas utrousili pár slov do klávesnice a následně zveřejnili na těchto "respektovaných" stránkách. No, milí čtenáři, a teď asi čekáte, že bude následovat průměrně dlouhá stať o tom, co pro mě znamená psát blog, co mi psaní přináší a co, a zda vůbec, mi bere. Hm, tedy milí čtenáři, já vám fakt nevím, jestli se něco takového dočtete, ale zkusit to můžete, beztoho /po moravsky: beztak/ nemáte asi nic lepšího na práci, než číst tadydleto /po moravsky: hento tady/, viďte /po moravsky: žejo/?

 

Začněme třeba s důvody, proč blogposty psát. Řekněme, že mám na srdci něco opravdu závažného, nějaké téma, které považuji za dobré šířit na veřejnosti psanou formou. Sednu si ke klávesnici a všechno to pěkně sepíšu, rozkrájím na odstavce, zarovnám okraje a plácnu na blog. A čekám, co na to ostatní – budou souhlasit, kritizovat, nadávat? Nedočkavě klikám na diskuzi a čakám na reakce… A ono nic, a zase nic, počet diskuzních příspěvků „nula“. Zřejmě námět mého článku nebyl až tak naléhavý, jak jsem si myslela a možná se mi nepodařilo vyjádřit se jasně a výstižně a možná nikdo nemá čas číst a psát a možná… co já vím.

A nebo například napíšu článek, takový téměř novinový, protože to po mě chtěli ve škole. To už je dobrý zvyk vyučujících zadávat studentům novinařiny úkoly. A studenti potom píší, až se jim z hlav i klávesnic kouří a produkují kilometry psaných textů. A nad těmi texty pak sami nepřítomně sedí, v hlavě nerudovskou otázku a přitom řešení je tak prosté. Proč schovávat všechnu tu změť slov, interpunkčních znamének, krátkých a dlouhých odstavců někde v šuplíku, proč si své textíky jednoduše nevylepit na blog? A tak šup tam s nimi.

Reklama

A nebo, to takhle jeden sedí u počítače, protože je to náplní jeho práce, trošku pracuje a trošku se fláká, a když se tak fláká, tak si z nudy skládá slova do vět, věty do… ale to už všichni víme, jak se píší články. Takže, když se tak člověk zasní uprostřed dne, najednou je tu článek, někdy dva, tři. To záleží na tom, jak moc se člověk zasní a pak taky na tom, jestli je šéf zrovna na dovolené někde v Pacifiku, nebo jestli člověku zrovna stojí za zády. V případě, že je šéf na dovolené a loví rybky někde na Nilu, nebo se vyhřívá na Maledivách a v kanceláři je klídek a teploučko, pak se články rojí jako komáři po záplavách. A šup tam s nimi, dokud jsou ještě teplé a voní novotou.

 

Takže pár důvodů, proč psát blogy, jsme tu probrali. Aby byl celý tento článeček tak nějak řekněme vyvážený, zbývá zmínit pár důvodů, proč blogy nepsat. Vlastně není ani zapotřebí obhajovat činnost, kterou nedělám. Zdůvodňovat své nepsaní, hledat důvody, výmluvy, výmysly jen, aby se plocha blogpostu nějak zaplnila. Ale, když už jsem v tom psaní, tak dobrá tedy, neustřihnu svůj skvostný text v polovině a zaplácám další část monitoru znaky, slovy, slůvky a jejich kreativními kombinacemi.

Proč nepíšu? Možná, že mi šéf dýchá na záda, přestal jezdit po výletech – je přece ta krize a kouká, jak moc výkonné zaměstnance má a jestli by náhodou neměl stavy svých oveček kapku zredukovat. V takovém případě pak jeden nemá čas na fantazírování a pro články lehce snivé není času ani prostoru. Takové zdůvodnění zdá se být vskutku rozumné, ale na pravdě se nezakládá ani trošku. Ano, přátelé, šéf mi na záda nedýchá, žádný stres, času mám moře. Tak proč vlastně nepíšu?

Zkusíme nějaký jiný důvod. Všechny domácí úkoly, co jsem kdy napsala jako studentka žurnalistiky  už dávno na blogu visí. Už nemám jediný kratičký textík v šuplíku. Ne, ne, co vás nemá, v šuplíku je toho přehršel. Takhle to všechno vytisknout, mohla bych si s tím doma tapetovat. Tak proč to vlastně neudělat. Kolikrát na zdech visí daleko příšernější objekty a to nepočítám pavučiny, které lze považovat za díla vesměs umělecká. Budu o tom tapetování doma přemýšlet, ale na blog, na ten si to nevylepím. Proč?

A teď k tomu zásadnímu, tedy k tématům. Ano, přátelé, já už vážně nemám co sdělit, nemám potřebu rozebírat situaci v Iránu, protože o tom nic moc nevím. Vím jen to, že když jsem před měsícem potkala Naseem, a když jsme mluvili o volbách, řekla jen, že ona neví, jak to tam doopravdy je, ale že její táta, když poslouchal zprávy o výsledku voleb, tak plakal. Tak nevím jak v Iránu, ale u nás obyčejně chlapi u zpráv nebrečí. Co k tomu dodávat, proč o tom psát blog? O fertilitě muslimských žen v Evropě toho taky moc nevím, takže nemám strach, že evropská kultura zanikne pod náporem v Evropě narozených muslimských miminek, už jenom proto, že když jsem s Mahmoudem posledně seděla v čajovně, tak jsme ho učili, my Evropané, hrát naše český kostky, a to je přeci taky kultůra, ne? Ale psát o tom do blogu? Proč?

A nebo, když jsem si ze své poslední cesty z Anglie přivezla jakousi rýmu a návštěvu kamarádky na Slovensku jsem pak částečně proležela, moc jsem se nepídila po tom, jestli je to ta svině flu nebo není… Ale psát o tom blog? Proč? Když jsou toho všude plné noviny a první, co na člověka vyskočí, když si na internetu nalistuje libovolný zpravodajský server, je počet nově infikovaných. Takže milí čtenáři, jak sami vidíte, není zde jediný důvod, proč bych měla psát. Neboť je zde mnoho jiných, kteří píší jako o život, takže já si můžu na chvíli orazit. Můj život je tedy dnes psaní a publikování prostý, ale kdo ví, co bude zítra?

 

 

PS: Už jsem zase někde na výletě, tak se omlouvám z případné diskuze, ale já se hnedle vrátím. Fakt. Slibuju.