Jenomže já ve skutečnosti nemám syna, jako on nemá mě. Já mám kartáček na zuby, vlastním boty, a to i několik párů, ale rozhodně nevlastním syna ani dceru ani jiného člověka. A musím vyjádřit pochyby nad tím, že někdy někoho „mít budu“. Já vím, mnozí se teď ošíváte nad tím, že to bylo myšleno jinak, že dotyčný blogger chtěl jen připomenout, že bych se měla vrátit zpět do vlasti, protože mám k návratu zásadní důvod. Jenomže mně ta věta zůstala ležet v hlavě, a tak se s ní tady pokusím na pár řádcích nějak vypořádat.
Abych nastínila situaci: pár bláznivých nápadů nabylo skutečné podoby a já jsem se ocitla na pár měsíců (?) v hrabství Wiltshire, zatímco můj téměř čtrnáctiletý syn si teď užívá svého mladého a bezstarostného života na rodné hroudě poblíž moravské metropole. Podle všech informací se děťátku daří pořád stejně, tedy spíš dobře než špatně, samozřejmě pomineme-li fatální problémy a krize pubertálního věku. Tolik k naší situaci.
A teď zpátky k problému s vlastněním syna, člověka, králíka, psa, zvířete a jánevímkoho. Nejsem žádný etymolog či jazykovědec a tak tu nebudu pátrat po tom, jakým způsobem toto, podle mého nešťastné, slovní spojení vzniklo a kde a v čem jsou jeho kořeny. Jde mi jen o subjektivní pocit a konotace, které ve mně dané spojení vyvolává.
Abych se vrátila ještě zpět k vlastní historii. Pár let jsem byla vdaná, to už se tak člověku v životě občas přihodí, že se vdá, nebo ožení. Teď jsem pro změnu pár let rozvedená, i to se v životě přihodí. No, plakat ani oslavovat nebudeme, je to už přece jen nějaký ten pátek a vody v řece za tu dobu uplynulo tolik, že by vydala na vydatné povodně, ne-li na další potopu světa. Tedy, byla jsem vdaná a „měla jsem manžela“ a tenkrát jsem ho opravdu měla, byl můj a jen můj a žádná jiná už ho mít nemohla. Mé majetnické touhy byly uspokojeny. Říkala jsem tomu tenkrát láska. Tedy, přesněji řečeno, říkali jsme tomu tenkrát láska, oba.
Jak už to tak v manželství chodívá, do roka nám čáp přinesl syna. Tak už jsme měli i syna. A měli jsme byt a v něm nový nábytek a garáž a v něm nové, ehm, totiž staré auto. A měli jsme se dobře. Aspoň jsme se měli mít dobře, když jsme vlastně měli už všechno a dlouhý společný život před sebou. Jenomže… Za pár let mi na tom našem společném a vzájemném vlastnictví začalo něco vadit. Napřed to byly drobnosti. Drobností přibývalo a nakonec jsem zjistila, že můj život ve vlastnictví mého manžela je pro mě neudržitelný. A tak jsme rozebrali společné vlastnictví, rozdělili společné manželství a nakonec skoro i společného syna. O toho ale po krátkém čase jevila zájem jen jedna z rozdělených stran, takže k žádnému porcování dítěte nakonec nedošlo, můžete být klidní, hororové pasáže v tomto textu nenajdete.
Majetnické touhy mě na chvíli opustily, najednou jsem neměla ani auto, ani byt, jen pár kusů teď už starého nábytku, a pak jsem ještě „měla syna“. Tedy situace úplně opačná, než v době trvání manželství. Tenkrát tragédie, kterou jsem si spískala sama. A tak jsem začala znovu, s předsevzetím, že tentokrát to bude jiné a lepší. Po pár letech se stěhujeme se synem od prarodičů do podnájmu. Konečně sami. Rok se s rokem sešel a máme nového spolubydlícího. Říkala jsem si, že tentokrát to musí vyjít – K. byl prostě osudová láska. Jenomže… Pořád jsem se nevzdávala svých majetnických sklonů a … zase jsme zůstali se synem sami. Ale… tentokrát mi to konečně došlo, záblesk z čistého nebe: „Už nikdy nebudu chtít nikoho vlastnit!“ bylo mé tehdejší rozhodnutí.
Hned jsem se dala do „práce“. A začala jsem, jak jinak, doma. Opustila jsem své představy o tom, jak by měl vypadat synův život a začala jsem se, zpočátku jen tak po očku a ostýchavě, dívat, jaký vlastně ten jeho život je. Najednou jsem před sebou neměla jen dítě, byť synovi tenkrát bylo asi devět let, ale měla jsem před sebou krásnou a svobodnou bytost, i když ještě dost maličkou a zranitelnou, zato plnou zvídavosti a chuti do života. Človíčka toužícího po samostatnosti, svobodě, uplatnění a samozřejmě i uznání. Zrušila jsem nesmyslné požadavky, které obyčejně rodiče na své děti kladou, jako například, aby si oblečení srovnaly a uklidily a nepohazovaliy kusy oděvů všude po bytě, aby se vracely ze svých odpoledních toulek po okolí včas a čistí. Aby se učiliy a snažily se o ty nejlepší známky ve škole, i když je učení do některých předmětů ale vůbec, vůbec nebaví a snaží se mnohdy jen proto, že to po nich rodiče doma vyžadují. Tak tomu bylo jednou provždy konec, žádné napomínání, žádné nucení do učení. Zkrátka „dělej si, co chceš“, byla a je moje nejčastěji užívaná věta, a to nejen ve vztahu k synovi.
Teď si možná někteří z vás řeknou, že jsem se jednoduše na synovu výchovu vykašlala a nechávám ho „růst jako dříví v lese“. A možná máte pravdu, možná vykašlala, ale zato jsem ve svém dítku našla bezva kamaráda, se kterým si užívám spousty legrace i sem tam nějaké to trápení. No a až jednou políbí synáček svou matinku na čelo, zamává šátečkem a dá sbohem rodnému hnízdu, nepořídím si psa ani papouška, abych měla někoho, koho bych mohla dál vychovávat. Ale vím, že budu jen tak potichu a nenápadně děkovat Bohu, protože jinak o sobě tvrdím, že jsem spíš nevěřící. Tak tedy, budu děkovat Bohu, že mi umožnil poznat člověka, mého syna.
(… hm, ty poslední věty jsou jak ze špatného amerického filmuJ… laskavý čtenář promine, příště snad bude závěr méně patetický)[*]
[*] Vzhledem k tomu, že mám omezený přístup k internetu, omlouvám se za případnou absenci v diskuzi.