„No, to fakt nevím, kdo za tebou chodí do kanclu, tak daleko
nevidím," odpovídám na stupidní otázku ještě stupidnější odpovědí.
„Filip! Doktor Filip Růžička," sdělí mi Vlaďka
s důrazem na slovo doktor.
„Hm, a přišel s ním magistr Josef Novák v doprovodu
sekretářky Jany Procházkové, ne?" snažím se získat čas a vzpomenout si, jestli
jsem to jméno už někdy slyšela a kdo je sakra doktor Růžička.
„Né, no Filip víš, jak jsme tenkrát byly na horách…,"
vysvětluje Vlaďka svým obvyklým způsobem.
„Filip? Na horách?" pořád nechápu.
„Nó, jak jsme se učily lyžovat," vysvětluje dál Vlaďka.
„Aha, Filip," dostávám se pomalu do obrazu, „to byl ten…"
„To byl ten tvůj," přerušuje mě Vlaďka.
„Jo, máš pravdu, jmenoval se Filip," vzpomněla jsem si na
jeho jméno. Pokus vybavit si i tvář však skončil fiaskem. Nic, vůbec nic. Vím,
že byl vysokej, svalnatej a měl tmavý vlasy. Kdybych ho někde potkala, tak ho
nejspíš nepoznám. Teda, ta Vlaďka má ale paměť, a přitom ona s ním nic…
„Hm, tak on je doktůrek, právník? No, konec konců byl
takovej trochu slizskej, jako nějakej právník. Jó, svět je malej," přemýšlím,
proč mě s tím Vlaďka otravuje uprostřed dne.
„Jemu to tak slušelo," slyším Vlaďčin hlas ve sluchátku,
jak se rozplývá nad tím, že Filip má už trošku prošedivělý vlasy a jakou že pěknou
vizitku jí tam nechal.
Bodejť by neměl prošedivělý vlasy, vždyť je to skoro deset
let, a tenkrát mu bylo něco kolem třicítky, proč mi to ta Vlaďka vůbec všechno
říká?
„Jo a přijde znovu ve čtvrtek, bude tu se šéfovou řešit
nějaký smlouvy," chrlí na mě Vlaďka další informace.
„No, tak ho… nepozdravuj…," dodávám po chvilce zaváhání,
„on by asi nebyl moc rád, nemyslíš?"
Končím hovor s výmluvou, že musím taky občas něco dělat
a ne jen vykecávat v pracovní době s kamarádkou.
Tak doktor Růžička! Položím sluchátko a se zavřenýma očima
složím ruce za hlavu, pohodlně se rozvalím v kancelářské židli. Vzpomínám
na tu dávnou historku. Už ani nevím, kterou z nás to tenkrát napadlo, že si
koupíme nějaké lyžařské vybavení a vyrazíme o víkendu na hory. Teda,
z Vlaďčiny hlavy ten nápad asi nebyl, ona na ten sport nikdy moc nebyla…
Jó, ale byl to pěkný výlet, jen co je pravda. Auto jsme
tenkrát neměly ani jedna, takže na hory se jelo vlakem, pak tři kilometry
pustinou, kde jsme málem zapadly a umrzly v závěji. Hotel Ski hrozil
zbořením při prvním silnějším poryvu větru, v rozích pokoje byla trochu
plíseň. Voda naštěstí tekla, k naší smůle ale jen studená. Vody teda teklo
dost, dokonce víc než jsme potřebovaly. A dokonce v místech, kde by voda
obyčejně týct neměla. Na Vlaďku totiž spadla ta umělohmotná nádržka, co
obyčejně visí na zdi nad záchodovou mísou. Jenomže, po prvním spláchnutí ta
nádržka už nevisela, nýbrž se válela na zemi a z místa, kde by viset měla,
stříkal svěží proud ledové vody. No, sprchovat jsme se sice chtěly, ale až tak
rychle? To zase ne.
Takže, náš výlet začal skvěle: sotva jsme se probrodily po kolena
sněhem až k „hotelu", ruce, nohy i nosy
téměř umrzlé, hned jsme se osvěžily studenou sprchou. Ale takové maličkosti nás
tenkrát nemohly rozházet. Vodu jsme nějak zastavily, brouzdaliště na záchodě
vysušili jedním z prostěradel. Mohly jsme si to dovolit, přidělili nám
totiž čtyřlůžkový pokoj a byly jsme jen dvě, takže v podstatě luxus – za
cenu dvoulůžáku, čtyřlůžák. To je fajn, to musíme nějak využít, řekly jsme si a
vyrazily do baru naproti hotelu. Byl prázdný. Kdo by tady taky co dělal? Hotel
těsně před demolicí a dva kilometry široko daleko jen bílé pláně nebo les. Sem
už snad ani ty lišky nechodí.
Normálně by měl člověk po náladě, žádal vrácení platby a
upaloval rychle jinam, ne tak my dvě. Ono, když se člověk poprvé rozvede, tak
euforie z nově nabyté svobody dokáže přehlušit lecjaká nepohodlí, to už
tak v životě chodí. A my jsme si ten volný víkend chtěly užít. A když si
dvě ženský něco vezmou do hlavy, tak přes to vlak nejede. Tak jsme si šly
užívat, děj se co děj. A když už jsme byly v tom baru, tak že se něčeho
napijeme, než vyrazíme přes půlmetrové závěje směr civilizace. No a co čert
nechtěl, do baru se najednou nahrnula lomozící partička asi šesti chlapů.
Zběžně jsme si je prohlídly, pak na sebe s Vlaďkou
spiklenecky mrkly, že jako jo, že by to šlo a hned jsme se pustily do
komunikace. Pár zvědavých pohledů, milých úsměvů a zvednutá sklenička na zdraví
nově příchozích. Pánové pochopili hned, že na nikoho nečekáme a že dneska by to
možná šlo…
Obvyklé seznamovací rituály, další prázdné skleničky. Pak
přesun do civilizace, vesnická diskotéka. Filip byl z celé té partičky
nejvyšší, nejsilnější, nejzábavnější, no zkrátka po těch několika skleničkách
to byl ten nejvhodnější kandidát. Tančíme; tančí všichni, parket je celkem
nabitý. Filip si mě posadil na ramena, královna diskotéky. Ještě nějaké
plouživé ploužáky. Pak mě Vlaďka odvleče na záchod; už si taky vybrala.
Plánujeme taktický přesun. Posílám Vlaďku, ať to zařídí. Přece jen, odvázala jsem se tentokrát nějak víc a lepilo se
tam na mě několik dalších samečků, potřebovala jsem nenápadně prchnout.
V taxíku cítím, že těch skleniček bylo zbytečně moc. Tím
líp, třeba si ráno nebudu nic pamatovat. Naše čtyři lůžka v mírně
plesnivém pokoji s urvanou WC nádržkou a jedním mokrým prostěradlem
čekají, aby splnila svá poslání. Cestou vykládáme svým hřebečkům naše
dobrodružné zážitky z příjezdu. Na pokoji se ještě chvíli docela dobře
bavíme, pak někdo zhasne světlo. Pár lačných polibků, pár těch směšných pohybů.
Filip je dobrej, nehorázně si to užívá; aspoň nemusím mít výčitky, že bych tu
snad byla jediná, kdo si přišel užít. Jednou dole, jednou nahoře a hotovo, příjemné
oddávání se živočišným pudům končí. Alkohol v mé krvi je milosrdný, usínám
skoro hned. Z druhého konce pokoje ještě slyším, jak Vlaďka něco žvaní.
Ona tu pusu snad nezavře, ani …když spí. Ráno s divným pocitem otvírám oči,
Filip už je pryč. Naštěstí! Probudit se vedle něho bych fakt nechtěla…