Stojíme, koukáme na sebe, já v odraných ohrnutých
džínách a ona? Lidi, jak jí to sluší, když pohodí svou blonďatou kšticí!
Prohlíží si mě těma svýma velkýma tmavýma očima. Spatříte v nich moudrost
světa, jarní slunce, podzimní plískanice i jiskřivé ztichlé zimní procházky. Neznámý
životní příběh skrývá se v těch očích, ale i rozverná zvědavost
s obrovskou chutí do života. Tím svým pohledem mě dostala, a ona to dobře
ví, teď se malinko usmála, nebo se mi to jen zdálo? Ach, matko přírodo, jak ta
je krásná! Jen malý krůček dělí nás od doteků, jež visí ve vzduchu jak těžká
srpnová mračna před bouří.
Svěží jarní den, pozdní odpoledne. Uprostřed zeleného pažitu
jen my dvě, svět přestal existovat, veškeré bytí odehrává se na pár čtverečních
metrech květnové louky. A mezi námi dvěmi jen nepatrná hradba prohřátého
vzduchu. Zhluboka vdechuji ztěžklé odpolední slunce, u rybníka začínají žáby
milostnou sonátu. Kousek opodál nevšímavě projíždí postava s plně
naloženým kolečkem. Další várka. Tak nám ta kopka za odpoledne pěkně vyrostla.
I já bych měla se svým kolečkem kličkovat mezi hromádkami, lopatou nabírat, hráběmi
přihrnovat a svážet vše na ten náš kopeček. Ale stojím tu, nářadí v jedné
ruce, neschopná odtrhnout svůj pohled od ní. Postava s kolečkem mizí
v dálce, netušíc jaké drama se tu odehrává.
Už tu nemůžu jen tak stát, ten malý krůček a… a ona? Sklání
ke mně hlavu, její teplý dech cítím na své tváři. Omamná blízkost svobodné její
duše plní mé srdce štěstím a dětskou radostí. Mé prsty zlehka se vplétají do
její zářivé kštice: „Ty jsi přece tak krásná, ahoj klisničko, jakpak ti asi
říkají?"