Svítá, mezi dřevěnými lamelami okenice se do pokoje
nenápadně tlačí nový den. Už tu nemůže jen tak ležet, musí pryč. Pryč od něj,
pryč z tohoto přesladkého snu. Daleko od štěstím přetékajícího okamžiku.
Oxana se spěšně potichu obléká a mizí v koupelně. Zvuk tekoucí vody Chrise
probudil. Vrátila se do pokoje pro tenisky. Dívá se na ni překvapeně. Proč je
sakra oblečená? Kam jde? Teď ráno? Určitě není ještě ani šest. Chvíli neví,
jestli se mu to zdá, nebo jestli je to pravda. Nenápadně se zkusil pod dekou
štípnou, jauvajs, tak se mu to přece jen nezdá.
„Co se děje?" pokouší se Chris ze všech sil spánkem zalepené
oči udržet na chvíli otevřené.
„Nic. Jdu se proběhnout. Klidně spi," snaží se Oxana o
nenucený tón.
„Ty už se nevrátíš, viď?" Smutek a strach, že ji vidí
naposledy odehnaly poslední zbytky Chrisova spánku. „ Zůstaň, prosím.
Nechoď." Tu zvláštní naléhavost
v jeho hlase ještě nikdy neslyšela.
„Vrátím se. Věříš mi?" na tváři vykreslila jemný úsměv, ani
nevěděla proč, do smíchu jí přece vůbec nebylo.
Chris už měl zase v očích slzy. Otočila se ke dveřím,
neohlédla se za ním, nemohla. Cvak, rychle za sebou zavřela. Zvolna se rozběhla
směrem k pláži. Ranní šero ji uklidňovalo svou neurčitostí. Tělo unavené
z probdělé noci se s každým dalším odrazem nohy od asfaltu dostávalo
do příjemné kondice. Pravidelný rytmus ji unášel kamsi na sever podél pobřeží.
Na východě se střídala panoramata hotelových a turistických komplexů. Občas
potkala tichou postavu venčící psa, skoro nevnímala okolí, den se probouzel. Z
terasy jednoho apartmánu uslzené oči smutně pozorovaly její vzdalující se
siluetu. Cítila ten pohled v zádech. Neohlédla se, běžela
v pravidelném tempu, klidně, vyrovnaně. Poběží dlouho a daleko.
Cesta se občas stáčela do vnitrozemí, občas kopírovala obrys
zátoky, které se tu nepravidelně
zakusovaly do břehu. Moře v těch mělkých vodách olizovalo pevninu, jako
když si kočka jazýčkem po ránu čistí kožich urousaný divokým nočním
dobrodružstvím. K otázkám z probdělé noci pomalu přicházejí odpovědi.
Najednou jsou všude kolem. Svítají v její mysli stejně jako právě procitající
slunce. Najednou není těžké odpovědět, proč je tady. Přece proto, aby viděla
probouzet se moře v zátoce, proto, aby z plných plic nadechovala
vzduch ztěžklý solí, tak jiný od toho, který zná z domova. Svět se zase
vrací do svých kolejí.
Zvolňuje tempo, už neběží. Ještě chvíli zvolna kráčí po
pobřeží, zrychlený dech se uklidňuje. Ani neví, jak dlouho vlastně běžela.
Ubytovací komplex s jejich apartmánem odtud už není vidět. Chrisovy oči už
ji nemohou sledovat. S úlevou si sedla na nejbližší kámen, pozoruje vlnky
na moři. Slunce se ještě nepřehouplo přes nízké pohoří. Líně se protáhla. Už
ví, že se k němu vrátí. Vrátí se, aby se mohla rozloučit? Vrátí se,
protože to slíbila? Je jí to jedno, ví, že se vrátí a co bude dál, na tom teď
nezáleží. Je tu, na pobřeží, sama, a nový den se kvapně probouzí dychtivý
nových zážitků.
Na pláži si našla malý plácek. Nad horizontem pohoří nesměle
vykukují první sluneční paprsky. Poklonila se slunci a pohroužena ve svém nitru
nechává se unášet pomalými
pohyby vlastního těla. Soustředěně zkoumá vnitřní svět, pozoruje
mechanismus, jakým se tvoří emoce a pocity. Napřed se nic neděje, pak
z toho nic vyskočí myšlenka a hned se k ní přidá nějaká nálada.
Zkouší nálady jednotlivých myšlenek vzájemně vyměňovat. Třeba averzi vůči
Gordonovi vymění za sladkou chuť nugátu. A najednou je pro ni kostka nugátu
úhlavní nepřítel, musí se tomu smát. Kdyby ji teď někdo pozoroval, asi by vážně
pochyboval o jejím duševním zdraví. Ale co je to vlastně duševní zdraví? Kdo to
ví? Nejlíp to věděl vždycky Gordon, když jí říkal, že je praštěná, stejně jako
celá ta její povedená rodinka. Nenáviděla ho za to. Gordon – sladká chuť
nugátu, zkouší přesvědčit samu sebe…
…….
Až teď si Chris uvědomil, že stojí na terase úplně nahý.
Otřásl se chladem, pořád ještě nepřítomně zíral do míst, kde mu před hodnou
chvílí zmizela Oxana z očí. Jakoby se měla snad každou chvíli vrátit,
jakoby ji jeho upřený pohled mohl přivést zpátky cestičkou mezi borovicemi.
Vzdal to, došel k posteli, na které ještě nedávno ležel s ní. Ztěžka
dosedl mezi rozházené deky. V láhvi od vína nezbyla po včerejšku ani
kapka. Odložil ji zpět na noční stolek. Ještě tu má někde balantinku. Kam ji
jenom Oxana… asi do ledničky. Vychlazenou láhev několikrát přehodil z ruky
do ruky, pak ji vrátil. Ví, že kdyby ji otevřel, byla by za chvíli prázdná jako
ta od včerejšího vína, prázdná jako on bez své malé Oxany. Ach Sany, Sany,
sluníčko, kam a proč mi utíkáš? Položil se do její postele, hlavu zabořil do
polštáře, ještě tu po ní zůstala její vůně.
(pokračování)