„Mami, ty jsi anarchistka?"
„Proč se ptáš?"
„No, jak ses teď nechala ostříhat, a pak taky máš pořád něco
proti tomu systému tady, a taky proti těm velkým obchodňákům a tak. Tak to jsi
anarchistka, ne?"
„Hmm, a k čemu to potřebuješ zrovna teď vědět? Není to
jedno? Dneska může být anarchistou každej, klidně i já," zkouším náš rozhovor
nějak ukončit.
„Jo, takže můžu říct Radimovi, že jsi anarchistka, co?"
„Proč bys říkal Radimovi, že jsem anarchistka?"
„No, on se furt chlubí, že má bratránka anarchistu, kterej
nosí dredy a pořád nadává na systém a tak. A prý, když u nich byl naposledy
s nějakým kamarádem, tak jim Radimova mamka nabídla k večeři řízky a
ten bratránkův kámoš, že prej jíst nebude, protože maso je smrt. A bratránek mu
na to povídá: Žer, vole, je to zadarmo. Tak se nechal ukecat."
Petr předvádí, jak se asi tvářil ten kámoš, když držel
v ruce onen řízek a se slovy: „Maso je smrt," se do něj zakusoval. Válíme
se oba smíchy. Ten kluk by měl chodit do dramaťáku, letí mi jako obvykle při
podobných scénkách hlavou. Jenomže on nechce, paličák umíněnej.
Doufala jsem, že všeobecným veselím bude náš původní
rozhovor zapomenut a já už nebudu muset přemýšlet, jestli jsem nebo nejsem
anarchistka. Jenže ouha, synáček se nevzdává.
„Takže můžu říct Radimovi, že jsi anarchistka, že? Ten bude
čumět. Chachá, bratránka anarchistu může mít každej, ale mamku anarchistku, to
se hned tak nevidí!" vykřikuje nadšeně potomek.
„No, když ti to udělá radost, tak mu to klidně řekni," krčím
rezignovaně rameny v naději, že je tím celá záležitost u konce.
Ale to jsem se přepočítala, Petr zkouší další možnosti: „
Nebo bys mohla být spíš pankáč, podle toho účesu…"
„No, to fakt nevím, co je na mých vlasech punkerskýho,"
omotávám si delší vlasy kolem prstu, a pak si projedu po čerstvě zastřiženém
asi centimetrovém porostu zbytku hlavy. Je fakt, že tradiční dlouhovlasý
maminkovský účes jsem před několika lety opustila a asi se k němu hned tak
nevrátím, ale pankáč?
„Tak číro na hlavě zrovna nemám," odpovídám synovi
s lehce mentorským výrazem ve tváři, „ale když budeš chtít, budu i
punkerkou, co bych pro tebe neudělala," usmívám se trochu debilně. „Ale ve
škole se s tím moc nechlub, no a učitelům to taky vykládat nemusíš,"
dodávám pár dobrých rad nakonec. A v tom mi zatrne. Tak přesně tohle jsem
slýchala i já, když jsem byla malá holka, ta slova „ale nikde o tom nemluv",
nebo „ne, abys to někde vykládala".
Jak to vlastně tenkrát bylo.
Přemýšlím, co se za tu dobu změnilo a v čem jsou má
slova jiná. A jak je to vlastně s tím mým anarchismem? Po přečtení
několika článků zde na blogu vzpomínám na dětství. A vzpomínám ráda a s úsměvem.
A samozřejmě zkouším pátrat po příčinách svých snad anarchistických sklonů.
Takže malá rekapitulace:
Narodila jsem se jako v pořadí druhé dítě. Když jsem
poprvé spatřila světlo světa, byly mé sestřičce už bezmála čtyři roky a první,
co řekla, když mě naši přivezli z porodnice bylo: „Já to mimino tady
nechci, běžte ho vrátit do nemocnice." Nakonec se se mnou přece jen sestra nějak sžila, neměla moc na vybranou, vrátit
mě nebylo kam. Mohlo by se zdát, že náš vzájemný vztah byl nepřátelský, ale ne.
Byl to naprosto obyčejný vztah dvou sourozenců. Se sestrou jsme užily jak
legraci, tak nadávky a pořádné bitky, končící nějakými těmi šrámy.
Mladší sourozenci zažívají se svými staršími bratry a
sestrami nespočetné množství typických životních peripetií. Mezi nejčastější
nespokojenosti mladších sourozenců patří tzv. dědění věcí – ať už se jedná o
oblečení, školní pomůcky, hračky nebo sportovní vybavení. Zkrátka všechno, co
jsem kdy používala, jsem měla většinou „po starší sestře". Jakou radost může mít
malá holka z nového pravítka, které není poškrábané, pomalované a
nalomené, to si snad ani starší sourozenec představit nedokáže.
A pak tu bylo to nepsané právo „většího a silnějšího".
V praxi nejčastěji uplatňované při rozdělování hraček, nebo bonbónů. Jako
na mladší dítě na mě zůstávaly hnusnější bonbóny, šerednější panenky, později i
panenky, na kterých si sestra procvičovala kadeřnické umění, takže takřka
bezvlasé. Stejně tak soutěžit se starší sestrou v tom „kdo tam bude dřív"
nebo „kdo dohodí dál", nemělo moc valný smysl. Věkový rozdíl čtyř let nešel
dohonit. Přesto jsem o to zpočátku tvrdošíjně usilovala a vždycky se pak
vztekala, že „je to přece nespravedlivý".
A pak to přišlo, objevila jsem autíčka. Sestra o ně nejevila
větší zájem, nebavilo ji jezdit po koberci a vydávat při tom nejrůznější zvuky
od dunivě drnčivých až po kvílivé akcenty, to když autíčko vybíralo ve vysoké
rychlosti nějakou tu zatáčku. Pchá, teď se mohla jít bodnout se všema těma
plešatýma panenkama. V pokojíku na koberci se v podivných hadech
plazily autodráhy z obrázkových leporel a já zkoušela jízdní vlastnosti
závodniček, bagrů a traktorů. A snad tehdy jsem začala vnímat svět trochu
jinak. Najednou mi začalo připadat nesmyslné
snažit se mít to, co ostatní (moje sestra). Proč bych měla s někým
soutěžit, když všude okolo číhá ještě tolik neprobádaných oblastí a
zajímavostí, které čekají jen na to, až je já a nikdo jiný než já, objeví. Když
můj svět může být naprosto jiný od světů ostatních, když může být tak
jedinečný!?
A snad tady se pomalu zrodilo moje nepřátelství k „systému",
které pak stvrzovala výchova ve školce i ve školách. Pozorovala jsem všechny ty
lidi, jak se snaží být lepší než ostatní, jak soutěží o to, kdo má víc, lepší,
hezčí… a připadala jsem si jako v cirkuse. Všichni okolo mě se o něco
snažili, chtěli se zalíbit, ve škole mít jedničky a já nic. Tedy, ne že bych se
nesnažila zapadnout do kolektivu, ale vždycky se mi po čase každý kolektiv
něčím znechutil. Vždycky tam byl nějaký šéf, který měl hlavní slovo a zbytek
skupinky ho musel poslouchat. Nelíbilo se mi dokonce ani, když jsem tím šéfem
byla já sama, i to se mi párkrát přihodilo a já musela třeba půl roku dělat
„předsedu třídy", dodnes přesně nevím, co ta funkce měla obnášet. Jen vím, že
se mi chtěl každý zavděčit, divný pocit.
Spořádané dětství, spořádaný dospělý?
Ve školce jsem se zase občas z dopolední vycházky
nenápadně vytratila a šla domů a čekala pak několik hodin na botníku přede
dveřmi bytu, protože jsem neměla klíč a doma nikdo nebyl. Co asi zažívaly
učitelky nebo rodiče, si ani nezkouším představovat. Ale tenkrát jsem to
vnímala přece jinak, já jsem nechtěla být ve školce a chodit čůrat, jen když to
dovolila soudružka, nechtěla jsem po obědě ležet a spát, nechtěla jsem jíst
hnusné maso, které se nedalo pokousat, a které jsem po obědě schovala za škraň
a poté šla plivnout do záchodu. Když jsem ho nestihla vyplivnout hned po obědě,
tak jsem s ním musela půl hodiny spát, no mňamka, co vám budu povídat.
Podobné nesmyslnosti jsem pak zažívala i ve škole.
Nejčastější poznámky v deníčku a později i v žákovské byly typu:
Nespolupracuje, není aktivní, nenosí pomůcky ani domácí úkoly, je nepozorná a
dělá si, co chce. Nejtrapněji jsem se cítila vždycky při ústním zkoušení.
Nedokázala jsem pochopit, proč mám učitelce opakovat to, co nám minulou hodinu
sama říkala, to je snad tak blbá, že si to nepamatuje, nebo si snad o mně
myslí, že jsem takový debil a budu jí to tady teď papouškovat? Tak tohle je
vážně pod moji úroveň. Co je tohle za divadlo? Třeba zkoušení z matematiky
u tabule: Píšu rovnici, počítám, připisuju podmínky. Nakonec doplním zkoušku.
Všechno klaplo, výsledek potvrzen. A učitelka na mě: „Tak co tam píšeš, říkej
to nahlas!" Hlavou mi běží sprosté nadávky, proč bych měla, sakra, něco říkat,
copak nevidí, je slepá, vždyť to tam má všechno napsaný!? Zarytě mlčím, přesně
podle dobrých rad rodičů a prarodičů: „Ve škole nic neříkej", ani Fučík by se
nemusel za takové hrdinství stydět. Bez
jediného slova odcházím do lavice, žákovskou nechávám velkoryse ležet na
učitelském stolku, ať si tam ta k*** napíše, co chce.
V prváku na průmyslovce zažila jsem převrat, sametovou revoluci.
Zdálo by se, že moje revolta může v klidu skončit, ale chyba lávky, drží
se mě jako klíště. Nejsem už sice tak radikální jako dřív. Nesměju se autoritám
provokativně do tváří a dokonce jsem se za ty roky naučila i spolupracovat,
snad i šlapat brázdu. Přemýšlím, zda by mé postoje k autoritám byly
stejné, kdybych vyrůstala v jiné, svobodnější době. Těžko říct. Nedělá mi
potíže dodržovat platné zákony, na silnicích předepsanou rychlost. Na poště si
vždycky stoupám na konec fronty, za nákupy platím penězi. Odpadky házím do
odpadkových košů, jím vidličkou a nožem. Že se vyhýbám nákupům
v hypermarketech? Že jsou mi protivné všechny ty fabriky na zpracování
volného času? Že si neoblékám uniformy poslední módy? Že se ve
veřejném parku oháním dřevěným mečem při cvičení taichi? Že nesleduji
televizní zprávy ani seriály? Že se občas hádám se šéfem, přesvědčujíc ho o své
pravdě? Že nezapadám do tradičních představ o „maloměstské matce"? Co na tom?
To přece pořád neznamená, že jsem anarchistka, nebo…?