Zboží i se stánkem je naštěstí naloženo v Janině
autě, stačí vzít klíček a jede se. Koukám nevěřícně na hodiny, půl čtvrté, tedy
mám co dělat. Tuším, že v šest v Plzni nebudu, takže místo pro stánek
je nejisté. Někteří kolegové stánkaři jsou na místě už od pěti – blázni. Na
dálnici řadím šestku, od Humpolce až do Prahy hustě prší, nohu z plynu
však nesundám. Plzeň náměstí – 6.15 hod. Třistadvacet kilometrů za necelé tři
hodiny, policejní hlídky dnes asi spaly.
Náměstí je už skoro plné, všichni mají postaveno,
zabírám jedno z posledních míst. Stánek jsem stavěla naposledy před rokem,
snad to dám nějak dohromady. Zápasím s jednotlivými tyčemi asi půl hodiny,
ještě plachty. A sakra, postavila jsem ho obráceně. Otáčím stánek za
potutelných úsměvů svých sousedů. Tak a je to, teď jen vyskládat vitrínky se
zbožím, odvézt auto na parkoviště a jde se prodávat. Osm hodin, hledám záchody
– poslední příležitost, až do večera musím zůstat na place.
Vybaluji zboží, náměstím se trousí první Plzeňané,
hloučky studentů, důchodci… Snažím se vystavit co nejvíce řetízků, prstenů,
náramků a přívěšků. Přemýšlím jak to uspořádat, aby zboží nebylo lacinou
kořistí místních zlodějíčků. Nakonec se mi celkem daří, teď jen uhlídat těch
několik desítek kil stříbra do večera a k tomu ještě něco prodat. Zimu už
skoro nevnímám, naštěstí neprší, ale kšefty nejdou. Kolegové od naproti – zkušení
stánkaři se tváří mrzutě. Zastavuje se u mě paní, prohlíží prstýnky: „To je
stříbro?" „Ano, stříbro, chcete nějaký vyzkoušet?" podávám plato prstenů blíž.
Paní zkouší a zkouší – jeden, druhý.., další plato… Nakonec odchází. Rovnám
prsteny do vitríny, tak to jde skoro celý den. Zkoušení, okukování a nikdo nic
nekupuje. Přesto se mi podaří do večera vydělat alespoň „na náklady".
Minuty ubíhají, občas se někdo zastaví: „Máte dámské
řetízky?" „A to je stříbro?" „Ty prstýnky jsou z chirurgické oceli?"
Dostávám hlad, na malém plynovém vařiči vařím vodu na čínskou nudlovou polévku
– hmm, podle názvu zeleninová, no nic, aspoň něco teplého do žaludku. Ještě tu
mám termosku s čajem, ale kvůli potížím s odbíháním na záchod si
netroufám. Odpoledne řady návštěvníků houstnou. A opět donekonečna: „ Máte
přání? Mohu vám nějak poradit? Tenhle je za třistašedesát. Není zač."
Ve volné chvíli se pokouším sehnat po telefonu nějaký
nocleh, ubytovny mají plno. Pátý pokus končí více méně úspěšně – ubytování na
pokoji ještě s někým – úplně cizí dámou. Mám obavy o tržbu, v noci
člověk přece jen všechno neuhlídá. I zboží musím nechat v autě, několik
set tisíc, je mi z toho špatně. Když jsem tu byla se stánkem před dvěma
lety, našla jsem ráno auto s vylomeným zámkem. Zkušenosti podobného druhu
jsou zde v Plzni pravidlem, ať už jsou to propíchané gumy, či rozbitá
okénka – auta s jinou, než místní značkou lákají.
Zastavuji u ubytovny, tedy „pánbůhsnámaazlýpryč",
škoda že nejsem věřící, teď by mi to bodlo. Po otevření dveří mě praští přes
nos odporný smrad. Toto nemůžu přežít, říkám si v duchu. Formality na
vrátnici, platí se předem. Moje spolunocležnice vypadá celkem důstojně, v pokoji
cca 3×3 metry má jakž takž pořádek, zřejmě tu bydlí již delší dobu a mým
příchodem není nijak nadšená. Ani se nedivím místa je tu i pro jednoho dost
málo. „Jen na jednu noc" říkám mimochodem. „Jak je to tu se sprchou?" jsem
zvědavá. Ochotně mi vysvětluje, že klíč je na vrátnici, ale asi už poteče jen
studená voda. No hlavně, že nějaká. Vyzvedávám klíč, cestou do sprch míjím
záchod, před ním se válí papír od dámské vložky. Voda teče i když studená,
v plážových sandálkách se nechávám osvěžit jejím proudem . Voda sice teče,
ale neodtéká, z vykachlíkovaného koutu se stává brouzdaliště, ani sandálky
nepomáhají – snad nechytnu nějakou plíseň. Vůně sprchového gelu na pár vteřin
přebíjí nepříjemný zápach, ještě zuby, utřít a jde se spát.
Usedám na postel, povlečení jsem dostala erární,
tváří se vypraně. Hup, prolamuje se pode mnou rošt, celá postel se jaksi
rozpadá. Spolubydlící suše odpoví: „Já jsem to už hlásila, že ta postel je
rozbitá." Spát na šikmé ploše nemíním. Rozzuřeně běžím na vrátnici: „Co to má
znamenat, chci okamžitě jinou postel!" Slyším se křičet na vrátného. „Na tom se
nedá spát!" Vrátný jde situaci řešit, zaklepe u jednoho z pokojů. Pán,
který tu přebývá mě jistě před chvílí nepřeslechl, otevírá dveře a v ruce
už drží kladívko a několik laťáků. Hlavou mi běží epizody z večerníčku „A
je to". Pat a Mat a jejich kutilské kousky. Snad to s mojí postelí
nedopadne podobně. Naštěstí se oprava celkem zdařila, i tak ale spím jako na
trní. Kabelku s telefonem a peněženkou si přetahuji přes hlavu a celou noc
ji hlídám. Takhle nějak se asi cítí bezdomovci.
Kolegyně z vedlejší postele vstává v pět,
hodinu šramotí, snídá, maluje se. Dělám, že spím. S úlevou se protahuji,
jakmile za ní zaklapnou dveře. Vařím čaj do termosky. Návštěva záchodu, po ránu
dost silný zážitek, papír ze včerejška se tu ještě válí. Vzpomínám na pobyt na
Ukrajině, suché záchody, které přetékaly,
tohle je ještě v normě. Za pár minut mám sbaleno, povlečení
odevzdávám na vrátnici. Na shledanou. Cestou k autu je ve mně malá dušička,
snad to bude ok. Obcházím auto, zdá se být neporušené, mačkám dálkové ovládání,
autíčko přátelsky zamrká, paráda, všechno je na svém místě. Den začíná
optimisticky. Trošku mě štve, že prší. Stánek na náměstí zůstal přes noc.
Na trhu jsem mezi prvními, silný vítr v noci převrhl
několik stánků, mezi nimi i ten můj, naštěstí žádná tyč není zlomená. Pokouším
se nainstalovat na konstrukci plachty, boj s vichrem vyhrávám až po
půlhodině, ruce mám zmrzlé na kost. Ještě je čas – sedám do auta a v klidu
a v závětří snídám. Dále se už jen opakuje scénář předešlého dne. Vystavit
zboží, k obědu čínská nudlová,
mezitím „prosím, budete si přát?" K večeru malé vytržení ze stereotypu –
dvě slečny asi tak patnáctileté, s nimi o pár let starší chlapec. Povedená
trojička. Schovávám volně ložená plata s prstýnky pod pult, snažím se
hlídat pohyby všech tří -nakupují, zkouší. Z kapes vytahují zmuchlané
tisícovky, raději nevědět odkud je mají. Vrátí se ještě dvakrát a nakupují,
vyměňují. Jejich snaha odvést moji pozornost jim tentokrát nevyšla, zboží
uhlídáno, balím. Sbohem Plzni! Snad už nikdy více.
Cestou domů sněží, Jana ještě nestačila přezout na
autě letní pneumatiky. Zpomaluji, teď už nikam nespěchám. Zvoní telefon: „Ano
Petře?" volá syn. „Mami, kdy přijedeš?" „Asi za dvě hodiny, už jsem na cestě."
„To je dobře, já už se na tebe tak těším…"