Projíždíme náměstím, na tváři mám pobavený úsměv, tak tady
že by bydlel ten zázračný Janko, co o něm píše Tomáš Ondrovič (bývylý bloger RB, dnes diskutér se značkou TO)? Míjíme třetí
kostel v pořadí, zatáčka doleva a pak odbočit z hlavní vpravo směr
Zlatnická dolina. Cestu znám, byla jsem tu totiž už včera. Tedy, ne že by mi
Skalica tak přirostla k srdci, ale důvod k návratu tu je, a to docela
podstatný. Jaký asi může mít člověk důvod vracet se do Skalice? Ne, zázračný
Janko to není, je za tím něco mnohem osobnějšího. Ale pěkně popořadě.
V týdnu jsem se domluvila se sestrou, že na prvního
máje zajdeme někam na procházku do lesa. Není na tom nic divného, chodíme
takhle o víkendech docela často. Zpočátku jsme s sebou brávaly i obě naše
děti, ale dnes se nám nedaří je často k podobným aktivitám přemluvit,
protože jim prý kazíme jejich plány. Jsme zkrátka matky-záškodnice. A tak ve
čtvrtek prvního vyrážíme na výlet ve třech, resp. v pěti, což znamená, že
s námi jede jen Terka, dcera mé sestry, a naši dva psi, vlastně psíci. Syn
nemůže, protože den předtím „flámoval" u kamaráda na narozeninách a teď musí
dospávat, ach ty děti.
Prvomájový výlet
Tak tedy, prvomájový výlet. Sestra zastavuje před naším
domem, beru batůžek a psa na vodítko, nasedáme, odjíždíme. Nějak se
v poslední době netrápím zjišťováním cílů našich cest. Sestřička se totiž
vyžívá v plánování nejrůznějších tras a většinou jsou to trasy příjemné a
zajímavé, takže nemám důvod k nějakým obavám. Moje první otázka po zabouchnutí dveří od
auta je tedy jasná: „Kamže to vlastně vůbec jedeme?" Sestřino „hmm, no dívej
se," dává tušit, že půjde o nějakou kulišárnu. „No, jedeme na Slovensko,"
doplňuje vzápětí svou odpověď. A pak mi s úsměvem vysvětluje proč a kam máme
namířeno.
Plán je následující: jedeme směrem na Hodonín, potom se
musíme dostat do Skalice, prý jsou tam pěkné turistické trasy a co je hlavně
důležité, je to právě to místo, kde se začíná pozvolna zvedat celé Karpatské
vrásnění. A Karpaty, to je naše společná láska, takže neremcám a jsem zvědavá,
kde se tam kdesi v moravské nivě budou zvedat malé kopečky našich
oblíbených hor. Zastavujeme u koliby ve Zlatnické dolině a vydáváme se po žluté
značce směrem na Salaš, cesta vede přes louky a pole, jedno z nich je i
odporně páchnoucí lán řepky, to fakt nemusím. Za Salaší pouštíme psy, jen ať se
proběhnou, jsme na konci světa, tady po pěšinách projde stěží člověk. A že by některý
ze psů vběhnul pod auto? Tak taková situace tu vážně nehrozí.
Jsem dost rozmrzelá, jdeme už víc jak dva kilometry a pořád
samé pole, louky a les nikde. To jsem mohla chodit doma za barákem a nemusela
jsem se trmácet desítky kilometrů, ach jo. Konečně se dostáváme na červenou
značku, ta by měla vést do lesa, chci les, prosím! Snad jsem si to neměla přát
tak moc, máme les a to doslova. Vtipálci, kteří tady tu trasu značili se dost záměrně
odkláněli od všech lesních cest a značky malovali na stromy v lese, jak je
asi zrovna napadlo. Pěšinky teď na jaře nejsou ještě prošlapané, a tak se občas
motáme mezi stromy a hledáme další značku, no co, aspoň nějaká legrace.
Psi pobíhají kolem nás, občas se zaběhnou kousek dál, to
když zavětří nějakou stopu. Jsou to sice pokojoví psíci, ale sem tam se
v nich probouzí lovecké vášně, a to pak nevidí, neslyší, a člověk si může
hlasivky vykřičet a žádná pomoc. Většinou jen ten náš pes běží jako blázen
kamsi do dálky a nám nezbývá, než sednout na nejbližší pařez a čekat, až se
vrátí. Když už tak čekáme asi po páté, tak mi ujíždí nervy, pes se nevrací a já
vzteky bez sebe kategoricky prohlašuji: „Jdeme, ať si běží celou cestu zpátky,
když je tak moc při síle." Máme za sebou sice skoro deset kilometrů, ale co,
když může běžet po stopě bůhvíjakého zvířete, tak proč by nemohl doběhnout po
stopách našich. Většinou se můj pokojový mazlíček vrací stejnou cestou, kterou
přišel, tak jsem to riskla a řekla si, že počkám u auta, snad doběhne.
K autu to máme ještě dva kilometry, jdeme pomalu, pes
nikde. V kolibě vedle parkoviště si dáváme jídlo a čekáme, a čekáme, pes
nikde. Zaplatíme a servírce necháváme telefonní číslo s tím, že kdyby psa
někde zahlídla, tak ať se ozve. Ještě zkoušíme jít pejskovi naproti na Salaš,
stejnou cestou, kterou jsme vyšli. Po psovi ani památky, domorodcům na Salaši
diktujeme telefon a popis psa – je malý bílý a strašně smrdí, stihnul se totiž
vyválet v… no, však asi víte. Pak ještě chvíli pobíháme kolem auta, nakonec
odjíždíme bez psa. Plány na zítřejší odjezd do Slavonic se mi definitivně
bortí.
Pátrací akce ve Zlatnické dolině
Píšu Petrovi SMS: „Ztratila jsem psa, zítra ho jedu hledat,
jedes se mnou, nebo jedes do Rakouska?" Měl totiž v pátek odjet
s mojí sestrou k babičce do Bernsteinu, vrátit se měli až
v neděli. Měl to být jeden z oddychových víkendů pro nás oba, ona
totiž ta ponorka, co občas vzniká v naší dvoučlenné domácnosti, je někdy
nad naše síly. Tak jsme si to pěkně plánovali… A teď? Sedíme oba v autě,
je pátek krátce po poledni a míříme na jihovýchod.
Zlatnická dolina, důvěrně známá už od včerejška. Půl třetí,
přemýšlím, jak celou akci rozplánovat. Vylepujeme první leták hned na
parkovišti: „Dne 1. 5. 2008 se v okolí ztratil malý bílý pes s černou
skvrnou na zádech. Kdo ho viděl, prosím, ozvěte se." + telefon a pro jistotu i
e-mail. A pouštíme se do hledání, první cestu půjdeme v opačném směru, než
jsme šli včera, jdeme „nalehko," tj. bez batohů. Chtěla bych dojít ke studánce,
je to tak hodina cesty a pak zpátky pro bágly a znovu ke studánce, tam bychom
dnes přespali a druhý den mám v plánu projít pomalu celou trasu lesem.
Moc času do večera nemáme, nasazuji ostřejší tempo, po
dvaceti minutách už slyším důvěrně známé: „Zastav, tady si odpočinem, já mám
žízeň," Petr zkouší, co si může dovolit. Odmítám smlouvat, není čas, jde se. Se
slovy: „Pokud se chceš ztratit ještě ty, tak prosím," pokračuji bez přestávky
dál. Petr zkouší na psa volat, pohvizdujeme, ale kde nic, tu nic. Asi po
třičtvrtě hodině jsme se trošku zamotali, najednou je tu několik pěšin a žádná
značka, okukujeme každý možný směr a vtom ho vidím, našeho psa ležet na
pařezu, na kterém jsem naposledy odpočívala. Leží tam věrně, jako, no jako pes.
Volám na něj, jen zvedl hlavu a leží dál, asi nevěří, že jsem se pro něho
vrátila. Petr se rozběhl k pařezu. Pes nic, trošku ho očichal a pomalu se
zvedá. Volám znovu, pes seskakuje a běží mi naproti, moc vřele se nevítáme,
včera se totiž vyválel a fakt dost smrdí. Připínám mu vodítko, jde se domů. Pes
trošku kulhá, vypadá dost vysíleně. Na parkovišti mu dávám napít, balíme ho do
prostěradla, aby tak moc nesmrděl a jede se.
Cestou na Slovensko jsem
přemýšlela, jaký to asi bude život bez psa, když ho nenajdeme. Jestli pořídit
dalšího, nebo se bez něj obejít. A už jsem se viděla, jak se procházím u nás po
polích bez psa a jsem pro ostatní ještě divnější než obvykle. U nás je to totiž
tak, že na procházky nechodím já se psem, ale pes se mnou. Pořídila jsem si ho
jako doplněk na cesty, je to možná první pes, který ve skutečnosti venčí svoji
paničku. Takže bez něj už bych byla fakt hodně divná. Ale teď upřímně, ten
hlavní důvod, proč jsem ho jela hledat nebyla obava o to, jak bez něj budu
vypadat, ale prostý fakt, že ho mám opravdu ráda, a že mi za těch pár let, co u
nás bydlí dost přirostl k srdci, můj směšný lovec Pinky (copak tohle je
jméno pro psa?).
…když jsme ho našli v lese…
Vím, že se to nezdá, ale vydrží jako…, no jako pes:-)