Reklama
 
Blog | Martina Mikulášková

Otisky vzteku

Mobil na stolku vyzvání do ticha noci, volá on. Už spala, ten protivný zvuk ji probudil.

„Čau, co se děje?"

„Můžu tě vidět?"

„Teď?" Rozespale mžourá na hodiny: „Vždyť je půl dvanácté."

Reklama

„Můžu teda přijet?"

„Tak jo, přijeď."

 

Jeho auto zastavuje před domem. Vklouzne do dveří: „Zavři,
sledují mě.“

„Kdo tě sleduje?“

„Celou cestu jeli za mnou.“

„Kdo, prosím tě?“

 

Chvíli na něj vyjeveně kouká, než jí to docvakne. Je sjetej.
A fest.

„Nikdo tě nesleduje. Slyšíš!? Nikdo tam venku není. Pojď za
mnou,“ objímá ho.

 

První vášnivé polibky. Tělem jí projede důvěrně známý pocit.
Je to pár měsíců, co spolu byli naposled. Už ho nechtěla nikdy vidět. A teď?
Přijel, najednou je tu. Zjevil se zničehonic. Stejně tak za chvíli zmizí,
tolikrát opakovaný scénář.

 

Ale teď, teď je jí to všechno jedno. Jsou spolu. Dychtivě
nasává každý okamžik bláznivě šílené
jízdy. Každičká vteřina zdá se být nekonečná v čase běžícím jako o život. Nakonec
vyčerpaně klesá do jeho náručí.

 

Dívá se na ni: „ Jsi skvělá, víš to?“

 

Pohled bezelstného malého dítěte hledá odpověď v její
tváři.

Odevzdaná a bezbranná utápí se v modrém blankytu vilně dychtivých očí. Na okamžik zkouší v těch malých
průhledech do nitra jeho duše hledat smysl existence. Prodlužuje důvěrnou
chvíli až na hranici šílenství. Pak pomalu otvírá ústa: „Měl bys už jít,“ slyší
svůj unavený hlas.

 

Poslední polibek ve dveřích.

 

„Co příště?“

 

„Příště nevolej.“

 

Zavírá.

Šramotem klíče končí ten malý noční výlet. Oknem ještě
sleduje vzdalující se světla auta. Dobře ví, že on za pár dní stejně nebude
vědět, jestli se všechno skutečně stalo, nebo to byl jen sen…

 

A ona?

Pomalu svírá pěst pravé ruky. Zvedá paži a bělavé klouby
vyrážejí na svoji pouť. Tlumený zvuk zaduní krátce ztichlým domem. Na omšelé
omítce vedle okna přibyly dva malé mělké dolíčky, otisky vzteku.