Sedíme s paní Augustou v kuchyni jejího
vesnického domku a povídáme si o tom, jaké to bylo za první republiky, za
války. „Když jsem byla malá," vypráví „chodili do kostela skoro všichni. To
bylo pár domů, rodin kde se do kostela nechodilo. Myslím, že tak pět rodin, víc
to asi nebylo. To dneska už do kostela chodí málokdo, řekla bych, že ani
polovina z toho, co chodili za mého mládí."
Podle posledního sčítání lidu, které proběhlo
v roce 2001 se k nějakému náboženství u nás hlásilo asi 32%
obyvatelstva, zatímco v roce 1950 se za věřící označilo téměř 94%
obyvatel. Za padesát let tak počet věřících klesl téměř o dvě třetiny. Česká
republika je ve srovnání
s ostatními evropskými státy zemí s nejnižším podílem věřících. Podle
mezinárodních srovnávacích výzkumů u nás bohoslužby pravidelně alespoň jednou
týdně navštěvuje necelých 8% obyvatelstva, zatímco na Slovensku je to více než
40%.
Podle sociologa Zdeňka Nešpora může za tak nízká
čísla vývoj nejen v předešlých desetiletích za vlády komunismu, ale také
předchozí historický vývoj už od dob husitských válek. Katolická církev, která
měla v historii Evropy vždy hlavní slovo, se na našem území dostávala
často do střetů, ať už s husity, či později s protestanty. Tím byl
její vliv ve společnosti značně oslabován. Svůj podíl na současném postavení
katolické církve má podle Z.Nešpora i prvorepubliková vláda, která se snažila o
striktní oddělení církevní a státní moci. Komunisté pak, již tak oslabený
význam církve, zatlačili na úplný okraj zájmu společnosti.
Doby, kdy se dítě z věřící rodiny jen těžko
dostávalo na vybranou školu nejsou zdaleka zapomenuty. Mnozí rodiče se tenkrát
vzdali víry, jen aby svému dítěti neztěžovali život. „To víte, lidi se tenkrát
báli, měli strach, že je vyhodí z práce, nebo že budou obviněni
z kolaborace, že se děcka nedostanou na školu. Strach měli tenkrát
všichni. No a tak někteří, a bylo jich dost, už do toho kostela nešli. Někteří
se pak po revoluci zase vrátili, ale ti mladí dneska už nejdou," stýská si paní
Augusta.
Za poměrně nízkou reputaci si ale církev může částečně
i sama. Mnoho lidí znechutily tahanice, které zde probíhaly při navracení
zabaveného majetku. Zarputilost, s jakou se v některých případech
církev dožadovala restitucí, ke zvýšení její popularity nepřispěla. Bojem o
majetek si mnoho nových příznivců nezískala, ba dokonce i některé ztratila.
Jak se na celou situaci dívá paní Augusta? „Já
nevím," odpovídá na moji otázku „myslím, že to je hodně o lidech, i kněží jsou
jen lidi a lidi jsou různí, jedněm jde o víru, jedněm jde víc o majetky. Tak je
to všude, ne jenom v církvi. Já si ale myslím, že ten hlavní důvod, proč
lidi nechodí do kostela je v tom, že se mají moc dobře. Za války, když jim
teklo do bot, tak se chodili modlit všichni, i ti, co nikdy v kostele
nebyli a jak odříkávali zpaměti otčenáš! A dneska? Jak říkám, máme se moc
dobře…"