Reklama
 
Blog | Martina Mikulášková

Siddhártha od Ježíška

Radost z dárků pod stromečkem může být různá. Vždycky se těším na mýdlo od svého syna a na druhé mýdlo od své neteřinky, na nedočkavý pohled jejich očí, co na to říkám, jak se mi dárek líbí. Já nadšeně očichávám mýdla, zatímco děti si s ulehčením vyměňují věty typu: „Vždyť jsem to říkal, mamka má ráda všechno, co může nějak spotřebovat, nebo se tím namydlit."

Jinou kategorií jsou dárky od dospělých, u nás jsou
to většinou knihy, fantazie v naší rodině nebude asi nijak rozvinutá, mě
nevyjímaje. Ale nakonec knihy mám ráda a dokonce tak, že si i občas nějakou
přečtu. Jako tuhle, co jsem zrovna dostala, Siddhárthu od Hermanna Hesse. Já vím,
měla bych si vlastně pročítat studijní materiály a odborné knihy, zkoušky jsou
už už na spadnutí, ale když jsou ty vánoce. Tak jsem si dovolila včera večer
otevřít tuto Hesseho knížečku a kousíček po kousíčku, vlastně docela rychle a
nedočkavě jsem ji za ten večer přečetla a mám z toho takovou radost, že mi
to nedá, abych se tu o ní nezmínila.

 

Kniha byla napsána v roce 1922 a autor jako vnuk
poměrně známého německého indologa Hermanna Gunderta měl celkem blízko
k východním naukám, zvláště pak k hinduismu a buddhismu. Román nebo
Indická báseň (jak zní podtitul Siddhárty) je bohatě inspirován právě těmito
naukami, i když zde čtenář narazí i na pěkně zakomponované prvky taoismu. Což
mě jako příznivkyni této filozofie potěšilo velice. Ale důvod, proč jsem se
rozhodla o knize napsat není ani tak v samotném příběhu hlavního hrdiny.
Více, než osudy Siddharty zaujaly mě některé autorovy myšlenky, mému srdci
blízké.

Reklama

 

Nedávno tu Roman
Vido
vyvěsil článek, který končil otázkou: Co pro vás znamená křesťanství?
Otázka prostá, odpověď pro mě ovšem žádná. Musela jsem si přiznat, že opravdu
nevím, co pro mě znamená křesťanství. Kromě toho, že jsem matriční křesťankou
(pokřtěna v době, kdy jsem do toho nemohla příliš mluvit, jelikož jsem to
ještě neuměla:-))
a jako malá holka jsem musela v neděli ráno vstávat a šlapat do kostela a
místo pohádek v televizi sledovat kázání kněze (který byl mimochodem mým
strýčkem, bratrem pradědovým), toho vážně o křesťanství moc nevím. Jako
pubertální dítě jsem na víkendy k babičce přestala jezdit a tak až na
kratičký pobyt v klášteře ze zvědavosti a porevolučního nadšení jsem
křesťanství a jeho vlivu na můj život nepřikládala velký význam.

 

Až dnes konečně po přečtení Siddhárthy můžu odpovědět
na otázku po významu křesťanství v mém životě. Hesse v kapitole Procitnutí nechává svého hrdinu rozmlouvat se samotným
Gautamou: „…Ani na okamžik jsem nepochyboval, že jsi Buddha, že jsi dosáhl cíle,
toho nejvyššího, za nímž putuje tolik tisíc bráhmanů a jejich synů. Nalezl jsi
vykoupení ze smrti, došel jsi k němu vlastním hledáním, vlastní cestou,
myšlenkami, meditací, poznáním, osvícením. Nedošel jsi k němu skrze nauku!
A to je má myšlenka a tu si myslím, ó Vznešený, že nikdo nebude vykoupen skrze
nauku…"
Tedy ano, křesťanství,
stejně jako jiná náboženství jsou pro mě jen naukou. V zásadě naukou
dobrou a zřejmě i potřebnou, ale pro mě a dovolím si tvrdit, že i pro mnoho
ostatních nedostatečnou, tedy nespasitelnou. Třeba i zde je možné hledat
příčiny masivního odlivu věřících křesťanů v posledních letech, prázdná
nauka je dnes asi málo obchodovatelná komodita.

 

Ve světě vědeckého poznání a kultu myšlení není místo
pro pouhou víru, že věci jsou jak jsou, ale je třeba poznání proč a
z jakého důvodu jsou právě takovými a ne jinými. Nestačí nám věřit, že
když jablíčko vyhodíme do vzduchu, že spadne, ale chceme vědět proč spadne a
kam spadne a jestli se rozprskne o podlahu, nebo zůstane vcelku. A takové
otázky nám současná křesťanská víra dobře odpovědět neumí. Na takové otázky nám
pěkně odpovídá věda. Přesně, systematicky, logicky, názorně, exaktně, uspokojivě.

 

Proč ale vidím kolem sebe ještě pořád celou řadu
nespokojených lidí, kteří se ženou za dalšími zážitky, novými objevy ať už
vědeckými, nebo jen objevy nových věcí ať už v regálech supermarketů, na
stránkách internetových, nebo cestováním do exotických krajin? Musím se ptát:
nechybí těm lidem něco? Nehledají náhodou pod vším tím zbožím a za všemi těmi
zážitky jen sami sebe? A nalézají vůbec ve všem tom zmateném pobíhání a
bezhlavém úprku za ekonomickým ziskem nějaké uspokojení? Nepřináleží mi
odpovídat, já vlastně ani nevím.

 

Vím jen jedno, přečetla jsem si po dlouhé době pěknou
knihu a předkládám vám pár úryvků z poslední kapitoly, snad se vám
v životě hodí a když ne, tak se omlouvám:

 

„Když někdo hledá," řekl Siddhártha (dávnému
příteli Góvindovi), „snadno se stane, že jeho zraky vidí jen tu věc, kterou
hledá, že nedokáže nic najít, nic do sebe vpustit, protože stále myslí jen nato
hledané, protože má jeden cíl, protože je tímto cílem posedlý. Hledat znamená
mít cíl. Nalézt ale znamená: být svobodný, být otevřený, nemít žádný cíl. Ty,
ctihodný, jsi možná skutečný hledač, protože pospíchaje za svým cílem nevidíš
mnohé, co ti leží před očima."

„… Zakusil
jsem na vlastním těle a na vlastní duši, že jsem velmi potřeboval hřích,
potřeboval jsem rozkoš, potřeboval jsem honbu za majetkem, marnivost a
potřeboval jsem nejbídnější zoufalství, abych se odnaučil odporovat, abych se
naučil milovat svět, abych jej už nesrovnával se světem, jaký bych si přál či
namlouval, s dokonalostí, kterou jsem si vymyslel, nýbrž abych jej nechal
takový, jaký je, a miloval jej a rád k němu náležel…"

„… Prohlédat
svět, vysvětlovat ho, pohrdat jím, to ať zůstane věcí velkých myslitelů. Mně
ale záleží jedině na tom, abych mohl svět milovat, abych jím nemusel pohrdat,
nemusel jej a sama sebe nenávidět, abych mohl na svět a na sebe a na všechny
bytosti hledět s láskou a obdivem a úctou."