Mačkám tlačítko se jmenovkou MUDr. S. Bzz, elektronický
vrátný mě vpouští dovnitř, ani klika vstupních dveří neklade odpor, tak teď už
si to nerozmyslím. Váhavě vstupuji dovnitř, sundat boty, nafasovat trepky a
můžeme jít na to. Nevím, jestli je to jen libůstka paní S. zouvat klienty
z bot, nebo jestli je to běžná praxe psychoterapeutů, faktem je, že bez
bot se člověk cítí tak nějak uvolněněji.
Všechno
to začalo nedávno, nebo vlastně už hodně dávno. Tedy po pořádku: Nejprve byla
svatba, ale ne co to povídám, ještě dřív: Nejprve byla ona a on. Potkali se na
diskotéce. On: „Rýchlosť, streľba výfukov, vôňa motoriek a prázdnin. V takomto
znamení,rodia sa beatmeni…" Ona: „Ó, má sedemnásť a chôdzu ženy a v očiach
otázku, čo láska zmení…"
Nakonec
došlo i na tu svatbu, stěhování, dítě. Už to nebyli ona a on, byli jen „my". A
pak to začalo skřípat, nebo už předtím? Vlastně nakonec se to začalo všechno
tak nějak bortit. A teď ona v manželské poradně vypráví příběh bez konce:
„Byla jsem mladá, doma to nešlo. Do školy jsem moc nechodila. On mě měl rád,
byl to první člověk, kterému na mně záleželo. Ze školy mě vyhodili. Odstěhovala
jsem se k němu. Začala jsem pracovat jako nekvalifikovaná dělnice, později
jako prodavačka v cukrárně. Vzali jsme se. Narodil se nám syn. On se občas
choval nesnesitelně, říkal, že jsem praštěná, že nemám žádnou školu, že jsem
nikdo. Co bych byla bez něj? Byla jsem na mateřské, tak jsem si řekla, že to
zkusím, rekvalifikační kurz zakončený výučním listem, byla jsem nejlepší,
zkusila jsem to dál, maturitní nástavba. Druhý rok studia, mám pocit, že
začínám být někým, jenomže on to nechce vidět, chová se ke mně jako k „nikomu".
Už nechci dál poslouchat, že mé kamarádky jsou slepice, že moje rodina je
praštěná, že sama nikam nesmím. Že všechny mé nápady jsou k smíchu. Už
nechci jen vařit, prát, nakupovat, chci normálně žít. Chci mít vlastní peníze,
ne jen příděl na měsíc, ze kterého stěží nakoupím jídlo. A on? On to pořád
nechce slyšet."
Doktorka
S. má na stolku zásobu papírových kapesníků. Podává mi celou krabici, otírám si
oči, čekám co bude dál. Chvíli vykládáme o synovi, o tom, jak se mi líbí ve
škole. Pak mi nabídne košík plný hraček: „Vyberte si tu dvě postavičky, jedna
budete vy a druhá váš manžel." Hmm, tak tady si asi nevyberu, sebe už bych měla
– ušmudlaná panenka v odrbaných šatech s rozcuchanými vlasy, ale on?
Váhavě beru do ruky malého lvíčka: „Asi ten lev, ale měl by být několikrát
větší," říkám doktorce. „Dobře, lev je šelma," slyším svou terapeutku. „Jak se
ta malá panenka bude k té šelmě chovat?" ptá se Dr. S. dál . „Nevím,musí
být opatrná a pořád ve střehu, aby ji ten lev neublížil," odpovídám. „Ano, a co
myslíte, mohl by z té šelmy být třeba i hodný a přítulný kocourek?" Kam
tím ta S. míří, samozřejmě, že z každé šelmy se občas stává přítulná
kočička. „Mohl," odpovídám. „A jak to uděláte?" ptá se Dr. S. dál. „Tak třeba…"
Znám tisíc a jeden způsob, jak zkrotit zlou šelmu, znám fůru rozličných triků.
Probíráme s Dr. S. nejrůznější strategie, jak na zkrocení lva, smějeme se,
doktorka má radost. Terapie je u konce.
Než
dojdu ke dveřím, abych se rozloučila, letí mi hlavou: Hmm, šelmu zkrotit umím,
ale copak JÁ CHCI být krotitelkou? Copak můžu jen tak zahodit tu malou
ušmudlanou panenku někam do kouta a na její místo postavit bezcitnou
krotitelku? Je mi jasné, že tohle neudělám. Na tváři mám ještě úsměv
z předchozí konverzace. Paní doktorka vypadá spokojeně, přece jí nebudu
kazit radost. Usmívám se dál, děkuji, obouvám si boty, loučím se.
Cvak,
dvířka branky za mnou zaklapla, pořád drobně sněží, ohlížím se zpět, kolik
krotitelek už asi vyprodukovala tato manufaktura manželských vztahů? Dnes tu
místo krotitelky stojí malá panenka, rozhodnutá dát svému lvu to, co mu patří, SVOBODU.
Odcházím, zůstávají jen stopy ve sněhu.