V tomto smyslu slova není potřeba se litovat ani nikomu (o kom si myslím, že na rozdíl ode mne lásku zakusil a zažil…) závidět. To je právě podstatou lásky, že má vztah ke mně (ať už tedy jde o Lásku, nebo „jen“ sebelásku…). Už ale konec řečí.

All the best to everybody.

Looking forward 🙂

Současného papeže vnímám, jako „rozumového“ člověka. I on ale první svou encykliku nazval „Deus caritas est“ (tj.Bůh láska je). To by ve smyslu sv. Augustina skutečně bylo, že nepokojní jsme do té doby, dokud nespočineme v Lásce. (To už je opět hodně abstraktní).

V případě papežské encykliky to má však malou vadu na kráse v tom, že sice (na rovině rozumu) papež dospěl k poznání, že Bůh láska je, ale pak (a to už není příliš „košer“) začal říkat, co to tedy ta láska je a jak se chová… To už však fér není, protože tím podřídil Boha (lásku) lidskému rozumu, čímž ji (lásku) de facto velmi a podstatně omezil.

Jasně, ano, i papež je „jen“ člověk, ale zde to zmiňuju pouze proto, co jste výše psal:

„Je-li (láska) bezpodmínečná, je i člověk v sobě doma.“

Tomu rozumím tak, že čím více lásky (potažmo věcí a vjemů pěkných) člověk zažívá, tím více „je doma“. Láska Boha však roste nade všechny meze. Proto i „sebeláska“ plyne z Boha.

řekl bych „kruh se uzavírá“ a jsme u prvního příspěvku diskuse. I tam jste psal o rodičích. Myslím, že v původní otázce vlivu lásky rodičů na zdravý vývoj dítěte, máte pravdu. Tj. že rodina, potažmo láska rodičů je skutečně tím největším darem a devizou. To je dobré si uvědomit pro nás „starší“ – kdo děti mít chceme, budeme, či máme. Sebeláska však myslím plyne obecně z lásky jako takové. Je dobře zažít lásku rodičů, ale Vy nejste „podmnožina“ rodičů. Jsme samostatná, jedinečná bytost. Myslím tedy, že i láska rodičů je jen částí lásky jakožto jevu. Tu lze tedy, si myslím, zažít ve vztahu k jakékoliv bytosti. Dokonce, když potom i Boha budete vnímat jako bytost (osobní Bůh) lze mluvit i o lásce k Bohu. Ať tak či tak, je důležité se naučit milovat, protože, kdo se naučí milovat, ten se naučí žít. Myslím, že sebe má rád úplně každý, nespokojení však můžeme být se stavem našeho života, protože naplnění duše (a života) lze zažít jedině v lásce… (viz už sv. Augustin)

„Miluj Boha nadevšecko a bližního, jako sám sebe“.

Z čehož tedy jistě neplyne, že nemáme milovat Boha. Pouze se opatrně kloním k názoru, že není-li správně rozuměno pojmu sebeláska (tj. že člověk má v úctě a rád i sám sebe), pak něco nezdravého je zřejmě i pochopení a rozumění pojmu Bůh (tj. v tom koho za Boha považuji…)

c) To jsem myslel právě v odstavci e). Na rovině čistě osobní však přiznávám, že lásku jako takovou jsem i já sám začal vnímat a si ji uvědomil, když jsem se pořádně prvně zamiloval – tj. ve vztahu partnerském s dívkou-ženou. Z toho neplyne, že bych to té doby nebyl milován. To je pouze o mém uvědomnění si toho. Jinými lidmi (i samotným Bohem) mohu být milován i tehdy, když si toho vědom nejsem. Že i pro mé uvědomění si lásky byl důležitý vztah, s tím v podstatě souhlasím. (Lze pak ale myslím i Boha chápat jako bytost…)

d) Spíše na sebe nemyslí. Pokud, plyne sebeláska spíše z nesmrtelnosti lidské duše potažmo opět z Boha, než jen z momentálního pocitu a dočasného uspokojení.

e) už bod c) + cesta k Lásce („miluj bližního, jako sám sebe“).

b) Souhlasím, já netvrdil nic jiného.

c) Potřebu druhého jsem zmiňoval, protože se domnívám, že teprve ve vztahu s druhým můžeme nahlédnout sebe sama. Ten druhý nám také svou láskou napovídá, že jsme lásky hodni. Kteréžto vědomí dle mého lidem bez sebelásky chybí.

d) Uplně nerozumím. Myslím, že člověk jenž se nemá rád Ví že je. Akorát že to své bytí nemá rád.

c) To už si popravdě nedovedu dát do přímé souvislosti se sebeláskou

a) I sebeláska, je LÁSKA (tj. její podmnožina), není fér, se jí vysmívat.

b) I sebeláska má smysl proto, že když se naučíte milovat, naučíte se žít. Čím více je člověk v pohodě se sebou samým, tím pohodovější mohou být i jeho vztahy s druhými (dalo by se říci, jde téměř o spojité nádoby).

c) Druhý Vám může být průvodcem a pomocníkem, ale tím kdo miluje jste Vy.

d) Podstatou lásky je VZTAH tj. uvědomění si tohoto vztahu. Ve vztahu k sobě samému to je uvědomění si své vlastní duše, toho, že jsem. Láska vzhledem k druhému plyne pak z uvědomění si, že ten druhý je, tj. z relace já – on.

e) Láska je již přítomna (někdo nás miluje) a my si to teprve uvědomujeme. V tomto smyslu slova tedy i člověka, který mne miluje mohu chápat jako podmnožinu Boha. Křesťanství říká: „Bůh si začal“, tj. Bůh byl tím, kdo první nás lidi miloval. My (až jako druzí) na tuto jeho Lásku pak odpovídáme.