Reklama
 
Blog | Martina Mikulášková

Víkendové putování

Slunce pomalu mizí mezi stromy na obzoru, balím foťák a otevírám stan. Ztichlou krajinu rozřízne zvuk rozepínaného zipu. Šup, rychle zmizím uvnitř, zavřít. Ještě pár stráneček nejmenovaného týdeníku, než se setmí a písmena se schovají v rozmazaných šmouhách šera.

Od báglu mám trošku otlačená ramena, nohy po zimě odvyklé
dlouhému chození o sobě dávají také náležitě vědět, ale je jaro, a to se
člověku hned zdá svět veselejší i s nateklými kotníky. Nakonec to nebylo
vůbec od věci, že se mi ten původně plánovaný třídenní výlet zkrátil. Střevní
chřipka, co mě zákeřně napadla před čtrnácti dny a uzemnila tak na celý den
v posteli, a i následná „piškotová" dieta, mi na kondici nepřidaly. Těch
asi třicet kilometrů, co jsem si pak naplánovala jako náhradní trasu na víkend
mi bude určitě bohatě stačit.

Je sobota 3. května večer a já se utahaná po nádherné jarní
procházce zavrtávám do svého spacáku. Pomalu utichá křik rozdováděného ptactva
a v loňském listí někde za stanem se prohání nějaké zvířátko, asi veverka,
co jsem ji odpoledne zahlédla na nedaleké borovici. Venku je chladno, ale mým
znaveným tělem se v bezpečí spacáku pomalu rozlévá klidné teplo
přicházejícího spánku.

Bítovská zátoka…, už ani nevím, kolikrát jsem tu byla a
kolikrát se sem asi ještě vrátím? Poprvé to bylo nejspíš na školním výletě
v prváku na průmyslovce, to už bude neuvěřitelných 18 let. Svět byl pro mě
tenkrát ještě málo pochopitelný. Tedy, ne že by se to změnilo, ale časem jsem
přestala usilovat o jeho pochopení a smířila se s tím, že všemu rozumět
zkrátka nemůžu a světu už teprve ne.

Na protějším břehu se do noci tyčí zbytky hradeb Cornštejna.
Vzpomínám, jak nás tam zastihla před patnácti lety bouřka a já se svým
nastávajícím (tehdy jsem ještě netušila, že se jím stane zrovna on) jsme strávili
celou noc v jednom z výklenků rozpadajícího se hradního zdiva. I dnes
pršelo, jarní deštík mě zahnal zrovna na tento plácek, na pěknou terasu něčí
chatičky. Napřed jsem si myslela, že se jen na chvíli schovám před deštěm a
půjdu dolů do kempu, ale pak se mi tady tak zalíbilo, a byl tu ještě ten můj
závazek, že jsem se rozhodla zůstat na noc zrovna tady.

Reklama

Pěkná lavička, do které se opíralo zapadající slunce, výhled
na přehradu a především ten malý plácek mě přesvědčily, abych zůstala a dostála
svému závazku přímo tady. Samozřejmě, šlo by to i jinde, ale ten klid, samota a
atmosféra, to se hned tak nevidí. Nakonec i stan se sem pohodlně vejde, jakoby
to místo tady na mě už čekalo. Na zahradním stolku v přístřešku vedle
chaty buduji improvizovanou kuchyni, vařič, ešus…, a sakra, nevzala jsem si
lžičku. Vždycky bývala v té malé taštičce spolu s nožíkem, zápalkami
a náplastmi na odřené nohy. Loni jsem ji v záchvatu čistotnosti asi umyla
a už nevrátila, až přijedu domů, musím ji tam hned dát. Polívku tedy srkám přímo
z ešusu, ještěže tu nikdo není, obrázek k popukání, jak vykusuji
nudle a knedlíčky přes plechový okraj. Musím se sama sobě smát – tichý blázen na skále nad vodní hladinou.

A ještě cosi jsem zapomněla, nevzala jsem si čaj. Ráno je
protivná zima, co teď? Jedna polívka mně večer stačila, přece jen zažívací
potíže ještě nejsou plně zažehnány, ale něco teplého do žaludku by se hodilo.
Lovím v batohu tubu s kondenzovaným mlékem Piknik, původně určeným
právě do čaje. Rozpouštím bílý obsah v horké vodě, kupodivu se to dá i
pít. Chleba s paštikou do sebe soukám jen z povinnosti, jak tohle může
někdo jíst? Přemýšlím, kdy jsem si naposledy koupila paštiku, asi někdy vloni,
ale nejsem si tak úplně jistá.

Balím mokrý stan; do zdejší kotliny se slunce hned tak
nedostane, takže naděje na jeho vysušení je mizivá a já stejně nemám moc času,
chtěla bych stihnout vlak ze Šumné v půl třetí. A teď už je skoro devět, ještě
dostát svému závazku, pak zašněrovat boty až ke kotníkům a pádím dolů
k vodě, kolem kempu a pak zase nahoru do Bítova. Po žluté do Chvalatic, a
ještě jednou dolů přes Chvalatickou zátoku, pak vyšplhat do kopečka a
Chvalatickou stezkou do posledního propadání ke Švýcarské zátoce, a konečně
stoupání tři kilometry do Šumné. Na nádraží jsem dorazila pět minut po čtvrt na
tři, vlak už stojí ve stanici, rychle koupit jízdenku a za pět minut se dává souprava do
pohybu směr Znojmo, kde na mě čeká má prokvetlá plechová Kopretina, už se jí určitě stýská…

 

Cornstejn.jpg

Zřícenina Cornštejna na protějším břehu, vlevo dole – taky pocestný.

 

placek.jpg

Plácek tak akorát pro stan, vpravo dole – už se bydlí.

 

lavicka.jpg

Taková pěkná lavička, kdo by odolal? Vpravo nahoře – ospalá Bítovská zátoka v ranním oparu.

 

 

 

… a co že to bylo za závazek? Hmm, třikrát denně po dobu asi
půl roku (a možná i déle) jedno krátké cvičení, no, uvidíme.

 

Trasa cesty: Rácovice – Bítov – Šumná

  1. den

modrá TZ: Rácovice ŽST – Dešov –
U křížku – žlutá TZ: Zblovice – U dubu – modrá TZ: Vraneč – červená TZ: hrad
Bítov – místní červená TZ: kemp Horka (Bítovská zátoka)

2. den

červená TZ: kemp Horka (Bítovská
zátoka) – Bítov – žlutá TZ: Chvaletice – Švýcarská zátoka – zelená TZ: Šumná ŽST