Dobrý
článek, hned je mi ledacos jasnější. Ale proč dialog ustal v okamžiku, když
přišlo k tomu nejzajímavějšímu?
—
Budou
Tě podezírat,že Tě k tomu inspiroval táta Matoušek – ale nemyslím, ne tak
docela. Spíš to odšpuntoval vlastním příkladem – odhaduji.
Už
rozvíjím úvahy skoro jako Ivo Kaipr.
Dialog: K čemu zajímavému přišlo na konci? Ten dialog –
říkala jsem si, že v něm budu pokračovat jinými náměty, protože ta dynamika
takto strukturovaného textu je úúúúžasná – a dost mě to baví – nejlepší na tom
je, že to asi málokdo pochopil:-) – to je mazec.
Dialog:
po té, co jsi konstatovala, na co sereš, měla by ses zeptat, jak si to
představuješ, a odpovědět si – nějak konstruktivně. Mě by to zajímalo 😀
To je právě to, co tam být nemá – vysvětlení, jak si to
představuju – já jsem chtěla, aby čtenáři po přečtení zůstal v hlavě otazník –
takové to "nevím" – však mě znáš:-)
A jak si to představuju, by se mělo odvíjet v dalších dialozích – třeba 2x
týdně nějaký kousek kritiky konzumní společnosti. – Co myslíš? Ale podle ohlasů
– které nejsou a ani nebudou – trochu váhám, jestli do toho jít? Ale asi jo –
zkusím několik dialogů a uvidím, třeba tomu přijde někdo na chuť.
Dialog:
já nevím, budou -li nějaké ohlasy. Sám jsem jich asi deset napsal a pak
nepřidal: Tvůj text je velmi osobní, není moc, co k němu říct. Chtělo by se,
ale nějak nejsou slova. Ale třeba to tak máme jenom my romantici. Já vůbec
často zápasím s tím, jestli Ti mám něco říct nebo neříct – budeš to chtít
slyšet? Takový TO by Ti tam jistě s chutí šupnul pár canců o prázdnotě, ale
jistě se bojí: co kdyby sis ho namazala xnídani na chleba…?
k dialogu – ten text není vůbec osobní, to je jen hyperbola
v zamyšlení nad stavem společnosti – 1. televize, 2. výchova ve škole, 3.
konzum …a konečně za 4. – všichni v tom hledají autorku – to taky o něčem
vypovídá, že? Teda, ne že by tam snad autorka nebyla, ale není tím hlavním a
důležitým.
No
vidíš: zařadil jsem se k těm, co nepochopili. Věčné dilema: jak nastavit
rozhraní výpovědi tak, aby čtenář byl přiveden do stejného či obdobného stavu
mysli jako pisatel… tak nějak asi vzniká to, čemu říkáme pochopení?
v tom to nebude – to čtení. Je to spíš o tom, že jsme si
uvykli (lidstvo) nehledat ve sděleních nic víc, než prvoplánové návody – nikdo
nepřemýšlí, každý akorát sbírá fakta a ty se snaží nějak rozškatulkovat a
zařadit a přitom celek vypovídá o něčem jiném – když si neškatulkuješ a
netřídíš, ale necháváš věci působit tak, jak jsou, je svět hned zajímavější,
inspirativnější – prostě úžasný. Ale to my ne, my si vyrobíme klece a přes
jejich mříže koukáme na svět – ať žijí ŠKATULE! 🙂
No
jo… když v kleci je tak bezpečno: nikdo na Tebe zvenčí nemůže. Druhá věc je –
nemůže ani k Tobě
Teď
mi napadlo: člověče Mikulášková – vždyť my tady píšeme pokračování Tvého
dialogu…
tak já to tam hodím, jako dialog II – co? souhlasíš?