Doma je doma

Cestou málo prošlapanou jdu tam, kde je právě teď moje
doma.  Můj domov na další tři měsíce.
Pak  pusu na tvář, dlouhé objetí,
poslední zamávání a mějte se tu zatím dobře, vrátím se brzy. Konečná stanice –
další dočasný domov. Mrazivou chvíli loučení budeme odlehčovat ironizujícími
průpovídkami a hlasitým smíchem. Každý ukáže všem ostatním, že on je
v pohodě, že je to jen na chvíli, že smutky nejsou dnes k mání, že
bude dobře, že za chvíli se stejně zase sejdeme, tak proč se loučit.

Ale to bude až pak, až za čtvrt roku. Dnes ještě bydlíme
spolu, ještě si vyhýbáme v úzké předsíni, dáváme si přednost ve dveřích a
předbíháme se, kdo se půjde večer první sprchovat a vyplýtvá teplou vodu. Že
na ostatní nezůstalo? No, tak ať! Někdy je nutné být první, někdy zase ne, to
třeba, když na nás vyjde úklid schodiště. Jasně, udělám to, vy dva máte stejně
o víkendu málo času. Spát do jedenácti, pak kamarádi, podívat se na nějaký
film, oběd, večeře a je večer – čas pomyslet na školu. Ve vašich pokojích se
svítí dlouho do noci a tobě musím jít stejně zhasnout, jinak by světlo svítilo
až do rána. Já vím, spát potmě je otrava, chápu to.

A ty se zase první ráno klubeš z postele, musíš. A já
chvíli po tobě, musím. To víš, gymnázium není holubník a rozvrh začínající
první hodinou v sedm ráno je realita, se kterou nehneme. Chystám ti
svačinu, no ano, tobě taky, ale ty ještě spíš. Takže svačinu pro vás dva.
Snídani – namazaný chleba, rajče a čaj jen pro tebe a pak pro sebe černý čaj
prolévám studeným mlékem a upíjím mezi mechanickými pohyby mazání rohlíků a krájení
sýra. Dva chlupáči na mě dorážejí svými studenými čenichy. Opatrně šťouchnou do
holého lýtka, pak ještě jednou a posadí se: „Pěkně prosím, hoď nám taky kousek
toho voňavého sýra, nebo aspoň slupku z okurky, no tak, nebuď labuť, dej
si říct!" a další jemné doteky psích čumáčků.

Za deset minut ti jede autobus, „ahoj," vtisknu ti do ruky
svačinu. Čaj je dopitý. A co ty? Ve tvém pokoji je ještě tma, za třičtvrtě
hodiny ti začíná škola a ty? Jakoby nic, párkrát jsem tě nechala zaspat, ale to
už je dávno, viď? Zase bych tě mohla nechat spát, ale nakonec se tě stejně
ptám: „Už vstáváš?" Vím, že uslyším tvé nevrlé zabručení: „Nech mě být, já to
stíhám." V kuchyni ještě nasypu vločky do rendlíku, zalít vodou, mírně
osolit. Zavřu se do svého pokoje, tedy vlastně zavírám dveře v provizorní
přepážce ze sololaku, kterou jsme tu zbudovali, abych měla aspoň nějaký koutek
pro sebe, aspoň trochu soukromí.

Otvírám dveře na balkon, jiná možnost větrání tu není.
Škrtnu sirkou a dva malé plamínky se nesměle zakusují do ztuhlého vosku, za
chvíli suverénně rozehřívají atmosféru pošmourného rána. Tóny čínské hudby
vyplní prostor mé malé ranní svatyně. Paty k sobě, srovnat záda, proplést
prsty, nádech – budím pomalu svou páteř do dalšího dne, odpovídá mi tichým
loupáním obratlů, výdech, a nádech, a výdech, raz, dva, … patnáct, dvacet
dva… „Tak čau!" slyším tě volat z předsíně, nádech, „čau!" – výdech.
Předklon, výdech, pět, šest… Poslední výdech, poklona novému dni, jdu vařit
kaši, míchám namočené vločky, pokolikáté už? Posté? Možná…