Nevěděli jsem sice přesně kudy jít, protože nám část mapy s vybranou lokalitou zrovna chyběla. Řekli jsme si, že zkusíme tu cestičku v horách, co už ji máme na mapě, nějak natrefit. Se svými znalostmi místního podnebí a krajiny jsem se vybavila dvěma petláhvemi vody, přibalila dlouhé kalhoty a nylonovou pláštěnku. Déšť jsem sice nečekala, ale všudypřítomné keře, které jsou buďto trnité, nebo ještě trnitější, dovedou znepříjemnit i jen krátkou procházku, natožpak půldenní pochod. Bez dlouhých rukávů a nohavic se člověk s jejich ostny seznámí na můj vkus až příliš důvěrně.
Z kempu na pobřežní magistrálu doprava a teď jen najít nějakou turistickou značku nahoru do hor. První pokus a máme štěstí: na konci vesnice domek, na zahrádce stromek, ten taky, ale hlavně nějaký domorodec a hned nás česky zdraví. No páni, jsou dobří, říkám si v domnění, že každý Chorvat pozná Čecha a pěkně po česku ho pozdraví. Nakonec se dozvídáme, že má manželku Češku a že je turistický průvodce a hned nám radil, kudy jít. Pořád drmolil něco o Mirile a kapele, až jsme se skoro začali těšit na nějakou muziku od kapely Mirila, i když mi bylo divné, že v angličtině hovořil o kapličce. Říkal, že máme jít pořád do kopce a pak narazíme na kapličku a tam, že bude ta Mirila. Nakonec přinesl nějaké letáčky a nám všem došlo, že bigbít nebude, protože Mirila není žádná kapela, ale pár nějakých kamenů s vytesanými ornamenty.
Vydáváme se směrem ke kapličce, sluníčko začíná být dotěrné. No co, je to přece jen lepší, než první den, kdy jsme promoklí a zmrzlí vařili ve stanu polívku, abychom se aspoň trošku zahřáli. Podle pokynů domorodého průvodce hledáme turistické značky, které jsou tu opravdu jen pro hrubou orientaci a vyhlížíme kapličku. Po půl hodině cesty ji vidím.
No teda, tak tohle jsem nečekala! Našinec zvyklý na různé barokní svatostánky se při pohledu na místní „kapličku" neubrání smíchu. Na kameni tu stojí něco mezi domečkem pro Bárbínu a hradem, co si staví lidé na zahrádkách vedle trpaslíků. Inu Chorvaté se orientují podle malých kapliček. A už vidíme i ty Mirily. V letáčku stojí: Mirila = v Dalmatském dialektu „míra". A co že se to tu měří? Zkuste hádat. Nebožtíci! Pěkně od hlavy k patě. Jeden větší kámen za hlavičku, jeden menší za patičku a už má dotyčný svou „míru", tedy Mirilu. A jak se o někom řeklo, že má míru, hned bylo všem jasné, která uhodila. Ale abych to příliš nezlehčovala, místo je to posvátné a musím přiznat krásné. Kdybych někdy chtěla, aby mi „udělali míru", tak určitě na místě podobném tomuto. Dole se třpytí vlnky moře tisíci slunečních paprsků, nad hlavou oslnivě modré nebe a za zády rozervané, pusté pohoří Velebitu. První domky pobřežního městečka vzdálené půl hodiny cesty, všude klid a lehce slavnostní atmosféra. Vraťme se ale ke kamenům.
Z letáčku se dočteme, že jsou to pozůstatky z dob Velebitskyých vesniček, ve kterých kvetl čilý pastevecký život od sedmnáctého století až do poloviny století minulého. Do jedné z těchto vesniček právě míříme, nese poetický název Tomići.
Ale zase pěkně zpátky k Mirilám. K čemu vlastně sloužily? Tedy, když například ve vesničce Tomići někdo zemřel, tak ho místní (= většinou široká rodina) tři dny poctivě oplakávali, ale po tomto oplakávání museli nebožtíka dopravit dolů do městečka, kde se konal pohřební obřad a uložení ostatků na hřbitově. Ve vesničkách se nepohřbívalo, protože byly jednak velice malé a neměly svého kněze, který by jim podobný obřad uspořádal a jednak kdo byl někdy v chorvatských horách, tak mi dá zapravdu, že vytvořit, neřku-li vykopat hrob ve skalách by byla práce pro jednoho na plný úvazek, i kdyby umíral ve vesnici jeden člověk za pár let.
Tak tu máme tři dny odleženého nebožtíka a naše pouť může začít. Pozůstalí živí se oblečou do svátečních šatů a ani mrtvý není ponechán bez náležité péče. Pěkně od hlavy až po paty ho zamotají do plátna, položí na dřevěná nosítka a celý průvod může vyrazit na cestu. Nám trvala cesta do vesničky dvě a půl hodiny a to jsme šli s trekingovou výbavou – boty, hole, batůžky… Jak dlouho asi musela pouť přes kamenité pláně trvat smutečnímu průvodu? Do vesnice žádná cesta nevede a úzká pěšinka se tu a tam vynoří, aby vám za chvíli zase zmizela v nekonečné kamenité pláni. Zkouším si představit, jak muži nesoucí nosítka s nebožtíkem vrávoravě našlapují z kamene na kámen a obdivuji houževnatost horských pastevců. A při tom všem nesměli nebožtíka nikde „vyklopit" z dřevěných nosítek.
Příliš jsem neporozuměla důvodu, proč bylo tak důležité, aby se náš mrtvý cestou nedostal do styku se zemí. Všechny dostupné pověsti, které se k těmto rituálům vztahují jsem našla pouze v chorvatštině a tou nijak nevládnu. Jedno je ale jisté, jediné místo, kde se směl nebožtík dotknout země naposledy před tím, než bude navždy zasypán v hrobě, byla právě Mirila, poslední okamžik, kdy bylo mrtvému dovoleno spatřit (tedy obrazně řečeno) slunce. Na tomto místě sundali tělo z nosítek, položili na zem a odkryli mrtvému obličej. Za hlavu postavili větší kámen, za paty menší, čímž nebožtíkovi „udělali míru" a společně rozjímali a odpočívali před posledním úsekem jeho pozemské poutě. V takovém mystickém okamžiku údajně opustila tělo nebožtíka jeho duše a snad zůstala někde v zemi mezi kameny Mirily.
Procházíme se za rostoucího slunečního žáru mezi opuštěnými pomníčky duší, ještě pár letmých ohlédnutí a vyrážíme k vesničce a dál do hor. Prodíráme se křovím po cestičkách vyšlapaných v trní snad jen místními kozami vzhůru k vyzývavým vrcholům. Sluneční paprsky jsou čím dál nesnesitelnější. Hory nás ten den ještě pěkně potrápily, z plánované malé procházky se stal osmihodinový boj o přežití. Postupně jsem rozdala své zásoby vody a rozpůjčovala trekingové hole, ale do kempu jsme došli všichni relativně v pořádku a po svých. Snad se na nás duchové z Miril zlobili, že je rušíme a snad se nad námi zase nakonec slitovali a dovedli nás šťastně do cíle. Kdo ví…?