Avšak
spojením hudby s pohybem jsem fascinována dodnes, i když už dávno nekřepčím ani
v kočárku, ani na diskotékách. Podívat se ale občas na výsledky snahy
ostatních nadšenců je víc než příjemné. Tak jsem se nedávno dostala na
představení Když
tančím s Beethovenem tanečního divadla MAXIMVS .
Brněnské
Mahenovo divadlo v nedělní podvečer bylo poměrně tiché, obecenstva
poskrovnu. Přijeli jsme poměrně brzy, a tak si chvíli před představením krátíme
v divadelním baru, tradiční Cinzano pro ostatní, tradiční grepový džus pro
mě (řidiči to v našich krajích nemají jednoduché). Ani divadelní chlebíček
neměli a to jsem se zapomněla najíst,
buráky musí stačit, přece nebudu rušit okolí hlasitým kručením v břiše.
Odebíráme
se pomalu do hlediště, je poloprázdné, pár opozdilců se ještě trousí na svá
místa. V sále se stmívá, uprostřed jeviště černé klavírní křídlo, vzadu
za ním vyvýšené podium. Kužel světla přivádí na scénu Miroslava Sekeru. Kdo
viděl Formanova Amadea,
jistě si vzpomene na geniálního malého Wolfiho. Představitelem této role byl
právě M. Sekera. Pravda, od doby natáčení filmu krapátko povyrostl, ale na
klavír hraje bravurně. Za mohutného potlesku sedá za křídlo a jeho hbité prsty
rozeznívají doposud ztichlý nástroj. Ocitám se v jiném světě, v hlavě
mi víří obrazy, dávno zapomenuté střípky událostí. Tóny evokují ptačí zpěv,
který jsem slýchala jako dítě za okny našeho panelákového bytu. Vzpomínám na
dětství, pokojíček, psací stůl, zelený koberec. Vše je tak živé, jako bych to
opustila teprve včera.
Z mého
snění mě vytrhne hlasité prásknutí dveří kdesi vzadu v hledišti, všichni
se otáčíme tím směrem. Než se stačíme vzpamatovat, na schůdky
k jevišti přibíhá bosá dívka v lehkých červených šatech. Virtuóz na
pódiu rozeznívá další z Beethovenových klavírních skladeb. Tanečnice
začíná svou etudu. Ladné pohyby sdělují smutek z rozchodu, nemožnost
zapomenout na chvíle strávené se svým milým. Vzpomínky se vracejí v běžném
životě samy. Bez varování, bez klepání přichází snění a potom jen všeobjímající
samota. Další prásknutí dveří, přibíhá tanečník, zdá se, že někoho hledá.
Přestože jsou s tanečnicí na jednom
pódiu, nemohou se najít. On dole, ona nahoře nebo naopak. Kolikrát
v životě nevidíme my všichni toho druhého, kolikrát v životě
neslyšíme jeho volání? Ještě několikeré míjení se, dramatické chvíle, kdy se
oba již téměř střetávají. V jednu chvíli nevím, zda sledovat klavíristu,
nebo taneční pár. Obojí je úchvatné. Mistrova oddanost skladbě a hraní i
taneční provedení. Blíží se závěr, ona i on se konečně našli, ale bylo to
drama. Objímají se, září štěstím. Trochu laciný motiv, ale v podání členů
MAXIMVSu poměrně snesitelný.
Po
přestávce se má nostalgie rychle rozpouští. Na pódium za laškovných tónů
klavíru přibíhají rozpustilé tanečnice. Dovádějí, hašteří, předvádí se, jen aby
si jich všiml jejich zbožňovaný učitel. V rolích malých holčiček trošku
zlobí, dělají si naschvály a občas si tropí žerty i ze samotného učitele.
Divadelním sálem zaznívá smích, vystoupení je opravdu povedené. Užívá si nejen
publikum, ale očividně i samotní tanečníci, tedy vlastně tanečnice a tanečník.
Žasnu, jak zábavná může být Beethovenova hudba. Představení končí, tleskáme.
Děkovačka, klaní se mistr, tanečnice i tanečník. Utírám slzu z koutku oka,
ani nevím zda je to slza smíchu či dojetí. Jedno vím ale docela jistě, stálo to
za to!