Přece nejsem tak stará, abych se na celou tu
počítačovou „kulturu" vykašlala? Ale kdo se v tom má vyznat? A navíc,
copak jsem vyhrála čas a nervy v loterii? Copak můžu celé odpoledne
pobíhat od jednoho počítače ke druhému, hledat na internetu ovladače a vzápětí
je zkoušet instalovat vedle? Ach, moje nervy a do toho sekundující synáček,
jeho chytrosti, doporučení a věčné otázky. Jak to mám všechno, kurňa, vědět? Ok,
na střední škole jsem studovala obor se vznosným názvem „Elektronické
počítačové systémy," ale od té doby uplynulo mnoho vody v řece.
Našimi prvními elektronickými kamarády tehdy byly
počítače IQ 151
opatřené malým černobílým přenosným televizorem. Jediné dvě věci, které mi
zůstaly z tohoto období v paměti jsou: 1) Na televizorech šel naladit
kanál OK3 (počítačová laboratoř byla v podkroví budovy), jehož dopolední
program sestával z videoklipů MTV a 2) Z programování v BASICu se mi nejvíc líbilo
kreslit vývojové diagramy. Oba dva poznatky jsou mi dnes v kontaktu
s praprasynovci IQ 151 vyloženě „k užitku." Navíc, stejně jsem tu školu
nedokončila, tak po mně nemůže nikdo nic
chtít.
Vraťme se ale k úvodnímu rozhovoru. Proč že to
hledáme síťovou kartu? Jednoduše pro připojení k internetu, což je asi
všem jasné. Opatřila jsem synáčkovi k vánocům vlastní počítač. Jedna
rozpočtová organizace se zbavovala svého odepsaného investičního majetku, a tak
jsem za pár stovek přivezla domů obrovskou škatuli, ještě větší monitor, klávesnici
i myšku. Není to žádný trhač datových kabelů, ale k experimentování,
komunikaci a stahování hudby snad bude chvilku sloužit.
Nechci své dítko nijak zbytečně rozmazlovat, ale po
zkušenostech se sdílením jednoho počítače, kdy mi dvakrát shořel harddisk a
veškerá data se tak ocitla v propadlišti dějin, jsem si řekla, že pořídit
ještě jeden počítač bude asi nezbytné. Už vás všechny slyším, jak voláte:
„Zálohovat, milá dámo, zálohovat!" No jo, ale… Slovy mé nejoblíbenější hrdinky
dětských let, dračice
Tabity (snad jsem to jméno nezkomolila): „To jsem celá já, už nikdy nebudou
žádní draci…"
Dokoupila jsem tedy modem s routerem. Napřed
jsem kamarádovi svěřila svůj stávající PC
k přeinstalování operačního systému, pro laiky – k vymazání
všech programů, dat a v hlavně neskutečného množství virů. Začínám tak s
„čistým štítem." Mám trošku obavy, jestli se mi podaří nový modem „rozchodit."
Ale co, když zvládnu upéct kynuté buchty bez receptu, proč bych podle
„kuchařky" nenainstalovala modem, ne? A opravdu, bylo to jednodušší, než ty
buchty. Byl to takový špenát – jíška + zmrazený polotovar, sice to chce ještě
„dochutit," ale jinak už je to celkem poživatelné.
Teď ještě počítač č. 2. Nemáme tak dlouhý kabel,
instalace se odkládá na druhý den. Pověřuji synka změřením jeho délky. Prý bude
stačit pět metrů. „Určitě? Není to nějak málo? Musíme to vést za skříní,
počítáš s tím?" Ptám se a na každé slovo kladu opravdu velký důraz. „Jo,
to by mělo stačit," dostává se mi odpovědi. Fajn, druhý den odpoledne zapojuji
pětimetrový kabel do routeru, táhnu, prostrkávám, hmm, jasně že nestačí. No
nic, nechám kabel plazit po koberci, estetickou stránku budeme řešit později,
teď jen aby fungoval.
Správně tušíte, že oproti včerejšímu špenátu, to dnes
byla kuchařská maturita a ještě k tomu s polovinou ingrediencí. Tu další
polovinu jsme postupně natáhli z internetu pomocí druhého počítače. Od
rána mě bolí hlava, něco na mě „leze" a ještě se tu musím takhle trápit, chjo.
Po hlasité výměně názorů se svým synkem odcházím do pokoje, se na to můžu…
Z novinového článku jsem přečetla polovinu, usínám. Najednou mě probudí
hlasitý pokřik: „Jo, jo, mám to! Slyšíš?!? Mám to!" Co je to dneska za den?
Sotva si lehnu, hned jsem v šoku. Neochotně se zvedám z gauče: „A
funguje ti to všechno? Ukaž. Hmm, dobrý." Jsem rozmrzelá z toho náhlého
probuzení, ale v podstatě šťastná, konečně se nemusím strachovat o svá
data. Jdu si do kuchyně uvařit čaj s medem a topinky s česnekem.