Tlacháme si tedy jen tak o
životě, až jsme se dostali k tomu, který to obor já vlastně studuji. Tak
povídám, že sociologii a žurnalistiku. A on na to: „Hmm, a proč vlastně
studuješ, jen pro ten diplom? To asi ne, že?"
Říkám: „Diplom…, to máš
v podstatě pravdu. Co je dneska člověk bez diplomu? Na druhou stranu ale,
chtěla jsem zkusit žurnalistiku, vždycky jsem chtěla psát."
„A co? Nezklamalo tě to?" usmívá
se na mě on.
Jak na to přišel, vrtá mi hlavou.
„Jo, máš pravdu, zklamalo mě to,
ale naštěstí mám jako druhý obor sociologii a ta mě dost nadchla, takže jsem
spokojená," usmívám se teď zase pro změnu já.
„A co za kariéru tě čeká, až
skončíš?" pokračuje on ve vyptávání.
A teď jsem najednou ztuhla.
Dokonce snad i vlasy se mně mírně naježily. Jakápak kariéra? Říkám: „Já bych
nechtěla budovat žádnou kariéru, mně stačí někde jen tak pracovat. A co budu
dělat? To nevím – cokoliv. Mně je to asi jedno, kde se upíchnu," přiznávám bez
uzardění.
Ještě chvíli si povídáme, pak se
loučíme a jdeme si každý po svých. Hlavu mám plnou nových postřehů ze cvičení,
úkolů, co musím do příště dopilovat a na co si dávat při cvičení velký pozor.
Přemítám nad tím celou cestu domů. Ale kdesi na pozadí se ozývá to jedno jediné
slovo: kariéra. Neodbytně se dere na povrch až zahlcuje celý mozek jedinou
myšlenkou: Jaká bude moje další kariéra?
„Kam vlastně kráčíš, Martino!?"
chce se mi zvolat. „Odkud a kam vede tvoje životní dráha!?" A vím, už dlouho
vím, že nevím. Vím, že celý můj život směřuje od minulosti do budoucnosti bez
jasných tvarů a konceptů.
Už jako dítě jsem nechápala
otázky typu: „Čím bys chtěla být, až budeš velká?" Nikdy jsem si nedokázala
představit, že bych měla být velká a tak nudná jako dospělí, mít plnou hlavu
důležitých věcí a nemít na nic čas. Už odmalička jsem tedy odpovídala na otázky
podobného charakteru svým prozaickým a mě tak dobře charakterizujícím: „Nevím,"
nebo: „Mně je to jedno." Vytáčela jsem tak k nepříčetnosti nejen všechny
své rodinné příslušníky, kterým na mně asi záleželo a podobně nihilistické
odpovědi je přiváděly k zoufalství, ale také učitele na všech stupních od
základky až po průmyslovku. Jak chcete motivovat dítě, kterému je naprosto
ukradené, zda dostane takovou nebo onakou známku, čím chcete vyhrožovat, když ani
vyloučení ze školy není žádnou tragédií?
Roky utíkaly a já se snažila
najít smysl toho všeho, smysl bytí. Hledala jsem a nevěděla přesně kde. Říkala
jsem si, že smyslem existence bude asi rodina, tak jsem se vdala a čekala, že
už to bude to ono, to správné a důležité. Ale ouha, chybička se vloudila a já
zahodila rodinu stejně jako málo nošené boty, které ale urputně tlačí a člověk
pořád ne a ne je rozchodit. Na další cestě jsem se tak ocitla bez bot a
postupně budovala svou kariéru bosé matky. Musím přiznat, že mi chvíli trvalo,
než jsem takové životní dráze přišla na chuť, a že synkovi asi dlužím omluvu za
mnohé životní výkyvy. Nicméně, když se dnes na syna podívám, tak přes všechny
ty boje, co mezi sebou právě vedeme z důvodu řádění paní Puberty, jsem
šťastná a se svou rodičovskou kariérou spokojená.
Mám ještě chtít něco víc? Samozřejmě bych mohla, je tu přeci přede mnou
ta pomyslná meta v podobě vysokoškolského diplomu, který může otevřít
dveře ke kariérnímu růstu, k lépe placenému zaměstnání, k materiálnímu
blahu. Ale chci tohle? Je tohle opravdu smysl všeho mého konání? Chci se mít
lépe? A co je to vůbec ono „mít se lépe"? Vždyť mně je nejlépe zrovna teď, když
jen tak sedím a ťukám do klávesnice, když si každý den můžu v kuchyňce
vedle kanceláře uvařit svůj ranní čaj, když jdu ráno se psem do polí, když se
zdravím s usměvavou pošťačkou a večer prohodím pár slov se sousedku na
lavičce před barákem… Je to snad málo?