Dnes je to přesně 202 let od velkého Napoleonova
triumfu. Vzpomínkové akce jsou za námi. Je po bitvě a dobové vojenské uniformy
už zase visí spořádaně v šatnících. Jaké
to ale bylo po oné vítězné bitvě v roce 1805? Uniformy tenkrát do
skříní nikdo nesložil. Zablácení a potřísnění krví, ať již svou či nepřítelovou
Francouzi, opojeni vítězstvím, drancovali dobytá území. Popelem lehlo nespočet
obydlí. Lidé zakopávali, co jen šlo,
v lesích a na polích, jen aby ta trocha obilí či vína nepadla do rukou
vojákům. Armáda čítající několik desítek tisíc hlav musela něco jíst, pastviny zely prázdnotou.
Vojáci brali všechno, drůbež, dobytek, víno, obilí pro koně.
Ten osudový den bylo poměrně chladno, teplota údajně
někde okolo nuly. Po rozbahněných cestách táhnou unavení koně vozy raněných.
Všude v ovzduší kouř z vypálených vesnic a vojenských vater. Zdupaná
pole vpíjí poslední kapky krve. Hroudy
hlíny se barví do ruda jedno zda krví Francouzů či Spojenců. Na bojišti zůstaly
tisíce mrtvých a raněných. Odhadem na jednoho obyvatele dotčených vesnic
připadli dva mrtví vojáci. Všichni jsou nuceni odklízet mrtvá těla, kopat hroby
a několik dní pohřbívat a pohřbívat. Nikdo není ušetřen této „práce". Robota
bude zrušena až za více jak 40 let. Doba byla tehdy zlá, hospodařilo se
úhorovým systémem a neúrodné a deštivé předcházející roky, stejně jako vyžilá
půda nedávaly naději na velké sklizně.
Představuji si
krajinu, jak asi vypadala před dvěma sty lety. Všude byla malá políčka,
oddělená od pastvin hliněnými náspy s živými ploty, stráně osázené ovocnými
stromy a vinohrady. Lidé obdělávali pole jednoduchými pluhy taženými voly, do
vynálezu ruchadla chybělo ještě pár desítek let a parní stroj byl něco jako
dnes Hubbleův teleskop.
Jaký byl asi další život obyčejných lidí, když
v lednu vojáci odtáhli? Zkrvavenou zemi pokryl sníh, špitály praskaly ve
švech a pořád dál se pohřbívalo, uzdravení se chystali na cestu domů, jiní
zůstali a usadili se. Všude byl extrémní nedostatek jídla. S přicházejícím
jarem zemi stále víc a víc sužoval hlad,
oteplilo se, nejrůznější epidemie ať už tyfu či cholery se objevovaly hned tu a
hned zase onde a dál umíraly stovky lidí, dál se kopaly hroby, dál se pohřbívalo.
Bitva u Slavkova byla Napoleonovým triumfem. Po dlouhou
dobu se pořádaly oslavy vítězné bitvy. Až před pár lety začal sílit hlas
kritiků a dnes se tedy připomíná bitva s pietou, pořádají se zádušní mše,
nosí se květiny na hroby padlých. Možná mnoho lidí ještě slaví Napoleonův „lví skok", ale už je i
mnoho těch, kteří si díky výročí bitvy připomínají, jaké hrůzy s sebou
válka přináší. Pietního aktu kladení věnců na Mohyle míru se dnes
zúčastnil i hejtman Jihomoravského kraje Stanislav Juránek, ve své řeči hovořil
o padlých vojácích a o válečných hrůzách nejen těch minulých, ale i současných.
V souvislosti s tím připomněl, jak důležité je usmíření, které přichází po všech těch útrapách a na které v jiných koutech světa stále
čekají celé národy. Nicméně ani Pratecký starosta, ani hejtman nevzpomněli
tragédie stovek civilistů, kteří měli tu smůlu a bydleli na území boje. Bylo by
možná dobré občas připomenout i ty bezejmenné obyvatele slavkovského bojiště,
kteří přišli nejen o střechu nad hlavou, ale často v důsledku epidemií,
hladu a válečné hrůzy i o své nejbližší.