Když ji pak Chris začal navštěvovat častěji, nebránila se
tomu. Nosil jí drobné dárky, jezdili spolu na krátké výlety. Pořád ho měla
ráda, ale už ne tak jako dřív. Už se nenechala ničit jeho nespolehlivostí.
Netrápila se, když jí zavolal, že přijede za dvě hodiny a nakonec přijel za dva
dny. Dávno přestala sledovat statistiky dopravních nehod a počty obětí
v jejich regionu. Za nocí klidně spala a nad tím, jestli je Chris v pořádku,
už dávno nepřemýšlela.
Pak jednou přijel s obraženými žebry, vykloubeným
ramenem a zašitou hlavou. Narazil někde autem do sloupu. V bezvědomí ho
odvezli do nemocnice. Ošetřili ho, pak se probral, podepsal revers a šel domů,
vlastně ne domů, ale do práce. Ta dílna byla celý jeho svět, celý život. Stát
se to dřív, do krve by se s ním pohádala a pak by spolu několik dní
nemluvili, ale teď? Dnes už ho snad i chápe. Když ještě bydlel u ní,
vyprovázela ho ráno se strachem, jestli se kdy vůbec vrátí. Dnes se s ním
loučí pokaždé, jakby to mělo být už naposledy, smířila se s tím, že mu to
jednoho dne nevyjde a… konec ptáčku zpěváčku, už nezazpíváš. Stejně, jako jeho hektický
životní styl, nenáviděla vždycky i jeho workoholismus, teď už mu ale rozumí. I
ona dočasně našla v práci svou skrýš před světem.
Občas se k ní donesla jedna a ta stejná zpráva
v malých obměnách o tom, že Chris v noci v dílně zkolaboval. Už
se jen usmívala historkám, jak utíká lapiduchům z nosítek, když ho
nakládají do sanitky. Jeho diagnóza nebyla příliš běžná a doktoři sami
nevěděli, co ho v životě čeká a kdy a jak se nemoc naplno projeví. Pak se
to zkomplikovalo kvůli jednomu hmyzímu štípnutí. Měl jít tenkrát na pár měsíců
do nemocnice, ale odmítl. Na infůze chodil ambulantně a pak rychle zpátky do
práce. Nesnažila se mu nic rozmlouvat, znala jeho fobii z nemocničního
prostředí, věděla o něm víc než kdokoliv jiný, víc než Elen.
Snad i proto teď vedle něj v autě sedí ona a ne Elen,
ta co mu teď pere, vaří i uklízí. Když si představí Elen, jak po společné
večeři s Chrisem umývá doma nádobí, pociťuje jistou satisfakci. Má, co
chtěla, slepice jakási. A ona? Ona si teď jede s jejím medvídkem na jih
užít pár slunečných dnů. Co asi Chris doma řekl, kam jede? Určitě na nějakou
obchodní cestu, nebo si vymyslel, že má školení na druhém konci republiky? To
asi ne, Elen by byla schopná ho tam navštívit, hlídala si ho celkem ostražitě.
Ale co je jí do toho, to ať si vyřeší ti dva mezi sebou, nebude si přece kazit
výlet zbytečným přemýšlením.
Cesta ubíhá rychle, Oxana vlastně ani neví, kam jedou,
naštěstí se nemusí starat o ubytování. V autě mají celkem pohodlí. Chris
si vždycky potrpěl na komfort. Mohl si sice ke svému podnikání pořídit
obyčejnou dodávku, ale tahle s lavicí, co se dala upravit na pohodlné
lůžko, jídelním stolkem, ledničkou, topením a klimatizací, je přece jen
užitečná i mimo pracovní prostředí. Snad ani nevnímala, cože to měla na talíři,
když před chvílí večeřeli v malém motorestu, tak moc se těšila, až někde
zastaví u lesa, plácnou sebou na to vymazlené autolůžko a ať se svět třeba
zblázní, budou spolu a bude jim báječně.
Cestou k moři si Oxana vyškemrala ještě jednu zastávku,
v jeskyních. Chris věděl, že hned za horskými štíty, bičovanými ostrými
větry, jsou jeskyně Oxaninou největší láskou. Chtěl jí udělat radost, a tak se
nenechal dlouho přemlouvat. To ještě netušil, že si tu prožije jeden ze svých
nejsilnějších fobických zážitků, když se před vchodem do jeskynního komplexu
mačkal v davu návštěvníků, co čekali, až budou vpuštěni dovnitř. Oxana už
si myslela, že to neustojí a budou muset prohlídku vzdát. Nakonec se jí
podařilo jeho pozornost rozptýlit až do doby, než přišel průvodce a otevřel
vstupní bránu. Když se dav převalil branou, aby se vzápětí rozptýlil
v útrobách jeskyně, měli vyhráno. Chris se mohl zase volně nadechnout a
tvářit se, jakoby ty minuty panické hrůzy, kterou před chvílí prožíval, vůbec
nikdy neexistovaly. Měla radost, že to vydržel, překonal sám sebe, jen aby ji
potěšil. Víckrát už by po něm podobný výkon určitě nechtěla, trpět musel hrůzostrašně.
(pokračování)