Je teplý červnový den a ti dva spolu jedou autem na jih.
Vlastně by spolu už nikam ani jezdit neměli, vlastně by se neměli už ani
stýkat. Je to rok a půl, co od ní Chris odešel. Na Štěpána. Den předtím rozdal nezvykle
mnoho vánočních dárků a pak ráno sbalil své věci, naložil je do auta a
rozloučil se. Chtěl odejít už dřív, ale nechtěl ji nechávat na Štědrý den
samotnou, tak to poslední představení na slavnostně nazdobené scéně ochotně
sehrál se vší parádou, co k tomu patřila.
A pak zaklaply dveře a za nimi zůstala jen lítost, bezbřehý smutek,
vztek a nekonečná bezradnost. Jak dál?
Nedokázala si život bez něj představit, byl to on, kdo ji
vždycky podržel, když bylo nejhůř, nikoho jiného neměla. Najednou nebylo, o
koho se opřít, komu se vyplakat na rameni. A k tomu ta operace. Dva měsíce
domácí léčení. To jí byl čert dlužný. Jak má vydržet doma? Prázdný byt jakoby
na ni padal a bortil se, stejně jako celý její dosavadní život. Nechala si
napsat vycházky, chodila do práce. Stejně by tu práci za ni nikdo neudělal.
Jizvy po operaci bolely, v kanceláři se musela občas silně zakousnout do
rtu, aby vydržela. Vlastně tu bolest vítala, bezpečně ji vytrhávala
z depresivní nálady. Budila ji do reality každodennosti, do reality,
kterou ale vůbec nechtěla prožívat.
Ze začátku volala Chrisovi několikrát týdně, potřebovala ho
a on neměl to srdce ji odmítnout. Navštěvoval ji; napřed váhavě a zřídka. Ona
upustila od výčitek a žárlivých scén. Vracel se častěji. Pak mu jednoho dne
řekla, že už nemusí jezdit, že už ho nepotřebuje. Chrise to tenkrát zlomilo,
tohle nečekal. Najednou byl volný, mohl jít za svou Elen, mohl být už jen
s ní. Vždyť vlastně kvůli Elen tenkrát o vánocích odešel do zimního rána.
A teď? Teď tu sedí vedle ní, vedle své malé Oxany, drží ji za ruce a v hlavě
mu zní její slova: „Už se nevracej, už tě nepotřebuju." Až teď si naplno
uvědomil, čím vším mu v životě byla a je. Najednou pocítil ten bytostný
strach, že ji ztratí navždy, že už se jí nebude moci nikdy podívat do očí,
nikdy s ní promluvit.
„Nemůžu odejít," špitl, „teď ještě ne. Nech mě u sebe,
prosím, ještě chvíli."
„Ale blázínku, já tě přece nevyháním. Zůstaň, odejdi, vrať
se, jestli chceš. Já tu budu pořád, vždycky ti přijdu otevřít, vždycky tě
vyslechnu. Jen už tě nebudu potřebovat, už nezavolám, nepřijedu za tebou."
Najednou tu před ním seděla jiná žena, nebyla to ta malá
bezbranná holčička s hlavou plnou ideálů, tak naivní a zranitelná, která
si za ním před lety přišla do dílny domluvit jakousi opravu. Najednou tu seděla
silná, odhodlaná a nezkrotně svobodná. Ta změna jakoby přišla mávnutím
kouzelného proutku, ale on sám ví, čím vším si Oxana v životě musela
projít a z čeho pramení její, v tuto chvíli tak ohromující,
nezávislost.
Naklonila se k němu, objala ho. Svou hlavu skryl na
jejím rameni, nechtěl, aby ho viděla plakat. Pochopila. Rukou mu zajela do
vlasů na temeni, už to nebyl ten silný Chris, který si vždycky se vším věděl
rady, teď tu vedle ní seděl malý chlapec, který se přišel ukrýt před světem a
tak trochu sám před sebou. Nepřekvapilo ji to, vždycky se k ní chodil
ukrýt a lízat si rány. Ale vždycky to šikovně zamaskoval svým vtipkováním. Dnes
neměl sílu něco předstírat, možná ani nechtěl.
(pokračování)