U moře už byl Chris zase v pohodě a hýřil svým obvyklým
vtipem. Ubytovali se v pěkném, útulném apartmánku. Sezóna se teprve rozbíhala,
moře bylo studené a tak ani návštěvníků nebylo mnoho. V koupelně se ti dva
chvíli boxovali o sprchu, tak moc oba toužili po proudu čisté vody, která by
osvěžila jejich ulepená těla. Pak sebou plácli na postel a otevřeli láhev vína;
co na tom, že je poledne? Čas se pro ně dnes zastavil, svět přestal existoval,
byli jen oni dva, nic předtím, nic potom.
Probudili se pozdě odpoledne. Teprve teď si uvědomili, že od
rána nic nejedli. Oxana by zašla do restaurace, ale Chris chce jít na pláž, prý
cestou určitě na nějaké jídlo narazí. Hm, leda by ulovil žraloka, myslí si
Oxana podrážděně. Má hlad, a když má hlad, tak žerty stranou. Skutečně mají na
pláži dva stánky otevřeno. Jeden s hamburgery a kebabem a druhý se zmrzlinou.
Chris si kupuje kebab i zmrzlinu, ona zůstává jen u masa v arabském
chlebu.
Podvečerní procházka po pobřeží, vůně borovic, svěží vánek a
slunce zapadající za obzor mořské hladiny. Co víc si člověk může přát? Oxana je
spokojená, nasává atmosféru každou buňkou svého těla, září štěstím, dnes má pocit,
že dokáže všechno na světě. Stačí roztáhnout křídla a vznese se nad hladinu
večerního moře a z té výšky může pokřikovat na racky, kteří si teď tak
nevybíravě zblízka prohlížejí její kebab v umaštěném papíru. Huš, jedeš
potvoro!
Vzpomíná na dobu před deseti lety, kousek odtud se tenkrát
na pláži procházela s Gordonem. Gordon byl její první životní láska, aspoň
tenkrát to tak vypadalo. Příběh jako ze
špatné telenovely. Ona – naivní mladičká princezna potkala svého rytíře,
který jí slíbil ochranu a lásku až za hrob. Zapomněl ale nějak dodat, že ta
láska je podmíněná absolutní poslušností. Zjistila to až příliš pozdě. Simonka
tenkrát sotva odrostla plínkám, když se rozhodla od Gordona odejít. Nemohla
dopustit, aby se ten odporný nácek Gordon, někdy choval k Simonce stejně
jako k ní. Vybavila si jeho povýšenecký výraz, kterým na ni arogantně a
s úšklebkem vždycky shlížel, když se snažila doma prosadit nějaký vlastní
nápad. Jakoby to bylo včera, některé okamžiky jejich soužití asi už
z paměti nikdy nevymaže. Otřásla se, i po těch letech jí zamrazilo
z toho, jaké dětství Simonce přichystala.
Chris jí položil ruku kolem ramen, přitulila se k němu.
„Nepůjdeme zpátky?" díval se na ni, jak se krčí v jeho náručí. Myslel, že
je jí zima. Nechala ho při tom. Souhlasně kývla. V těsném objetí procházeli mezi nízkými domky apartmánů. Pak
za sebou tiše zaklapli dveře jednoho z nich, toho svého. Je noc, čas
spánku. Chris už dávno usnul a nerušeně oddychuje vedle ní. Dřív by se
k němu přitulila a sladila rytmus svého dechu s jeho, bavilo jí
dýchat stejně, nechat bít srdce ve stejném tempu. Když poprvé zjistila, že se
umí naladit na jeho tepovou frekvenci, byla překvapená, bylo to jakoby vstoupila
do jeho těla, žila jeho život. Dnes ale nechce, nechce s ním sdílet jeho
bolesti a smutky. Nechce a neví proč, ví jen, že už k němu nepatří, že už
k němu patřit nechce. Ztichlá červnová noc přináší otázky: Kdo jsem? Co tu
vlastně dělám? Myslela na Simonku, moc toužila mít tu svou ušmudlanou vílu teď
u sebe. A zase ty otázky: Proč jsem
tady? A proč zrovna s ním…? A mnoho dalších. Na chvíli usnula, vzbudily ji
ty stejné otázky. Jedna za druhou vystupovaly ze tmy, jen otázky a zase otázky,
žádné odpovědi…
(pokračování)