Hmm, jsem asi pětadvacet kilometrů daleko a těžko
pofoukám synáčkovi bebínko. Nenechám se zneklidnit, píšu zpět: „A je to na
doktora?" Odpověď: „Naštěstí ne," mě uklidnila. Zase jsem zpět na přednášce o „rase"
a přemýšlím nad nabídkou genetických inženýrů, kteří prý za malý poplatek
dokáží vysledovat z DNA váš původ daleko do minulosti. Řeknou vám, zda
jste původem Čech či nikoliv, zajímavé.
Přednáška končí kratičkou diskuzí, není čas, balíme,
spěcháme na konzultaci o tom, jak psát odborný text. Pár praktických rad,
hodnocení toho, co se nám povedlo a nepovedlo v předešlých úkolech. Do
šatny odcházím s pocitem, že jsem zase o něco chytřejší. Boty, bunda,
telefon. Vytáčím Petrovo číslo:
„Tak co se
děje, prosímtě"
–
„ No, mami, šli jsme
normálně s Ivanem parkem a on tam stál jeden,…já bych ho poznal…"
„Kdo tam stál?"
–
„ On chodil loni do
devítky, Ivanova ségra ho asi zná…"
„No dobře, a co se vám stalo? Jste v pořádku?"
–
„Jo, celkem jo. Já
dobrý a Ivan má na hlavě boule a tekla mu z toho krev"
„Tak jo, přijedu za hodinku, probereme to doma, čau."
–
„Ahoj."
–
Chvátám k autu, dnes se mi podařilo zaparkovat
až o tři ulice dál: „to parkování ve městě je čím dál horší," letí mi hlavou.
Ještě rychle do knihovny, nakoupit, vyřídit další zmeškané hovory.
V obchodě chleba, máslo… platím, odjíždím.
Parkování „u nás" je mnohem snazší. Uff, konečně
doma. Petr už čeká s vodopádem slov: „Víš, tentokrát jsme v tom fakt
nevinně,…" Následuje nekonzistentní soubor útržkovitých vět a informací. Sedím, poslouchám, skládám si
v hlavě celou událost, občas přeruším Petrovo chrlení slov otázkou.
Tak, teď tu mám obrázek toho, co se dnes stalo: Dva
kamarádi, Petr a Ivan jdou parkem u školy, živě si povídají, gestikulují. Jsou
tak zaujatí tématem svého hovoru, že vůbec nevnímají, co se děje okolo. Jejich
živá gestikulace však vyprovokuje jednoho staršího „kamaráda" k akci.
Bezdůvodně napadne Petra, ten se snaží z celé situace nějak „vykecat"
a zmizet. Agresor však přitvrzuje, padají první rány. Ivan obětavě zachraňuje
svého kamaráda a pouští se do rvačky s agresorem. Petr je volný a klidí se
z dosahu, volá o pomoc. Kolemjdoucí pán si všimne, že se něco děje a
spěchá pomáhat (dobrý člověk ještě žije). Když si toho agresor všimne, přestane
Ivana tlouct a odchází, jakoby se nic nestalo. Hodný člověk ještě chvíli
postojí na místě a čeká, až se skupinka úplně rozejde.
Co bylo příčinou rvačky nezjistím a ani zjišťovat
nechci. Stalo se, stalo a jedeme dál. Ale jak dál? Jaké pocity to vzbudilo
v jednom z těch napadených chlapců? Jak reagoval na celou situaci můj
syn?
Když mi ten příběh vyprávěl, měl slzy na krajíčku.
Považoval se za zbabělce – kamarád se jej zastal, on využil situace a klidil se
z dosahu nějaké té rány. Jen nečinně přihlížel. Volal sice o pomoc, ale
neměl přece zbaběle couvnout… Viděno objektivně, při jeho tělesné konstituci se
není čemu divit. Nakonec se mi podařilo Petra přesvědčit, že se zachoval, jak
uměl, že je normální a přirozené se bát a že je šikovný, když volal o pomoc.
Tečka.
Ale tady příběh nekončí. Další reakcí bylo: Co bude
příště? Se slovy: „Příště, až ho potkám, tak…," mi syn mává před očima pepřovým
sprejem. Jala jsem se tedy probírat veškerá úskalí a záludnosti použití tohoto
obranného prostředku s tím, že by mohl někomu ublížit. Syn moc nechápal,
proč by nemohl tomu klukovi ublížit, prostě mu to jen „vrátí". Následovala
dlouhá debata o tom, jak nenávist plodí nenávist, jak se šíří zlo, že agresivní
lidé jsou chudáci, kteří zřejmě nepoznali v životě nic pěkného a že
zaslouží lítost a ne odplatu. Že k agresivním lidem bychom se měli chovat
sice s jistou obezřetností, ale spíše s lítostí, než s myšlenkou
na odplatu… Tak se mi snad i podařilo Petra přesvědčit, že si má jít vlastní
cestou a co se stalo, nechat být. Jen nevím, je to dobré řešení? A jak to
vlastně bude „až HO potká příště"?