Pátek odpoledne, do báglu skládám stan, spacák, karimatku,
nějaké oblečení a drobnosti, krájený Chléb Moskva, 15 dkg Poličanu, plátkový
sýr, kedluben, okurku, sušenky Be-Be, balíček rozinek, granule pro psa a dvě
velké PETky s vodou. (K zamyšlení: Jak jsme my lidé rozmlsaní, zatímco pes
si vystačí celý týden s jedním druhem granulí, člověk si dává každý den
k obědu jiné jídlo.)
Vlak do Kyjova odjíždí v 17:58, to nestihnu, nevadí,
další jede za hodinu, takže ještě sebrat prádlo, odnést odpadky, vytisknout
nějakou mapu, ať nejedu tak úplně do neznáma, zalít jahodu na balkóně, ať chudinka
netrpí žízní, zatímco já se budu někde kdovíjak dlouho potulovat. Bloumám po
bytě od jednoho k druhém a přitom už je čas spěchat na nádraží. Jedu
autem, je to daleko a při návratu, když nohy a záda bolí, se odvoz vždycky
hodí. Na nádraží zjišťuji, že vlak odjel před třemi minutami, no co, další
jede, světe div se, zase za hodinu. Bágl nechávám v autě, beru psa a jdeme
se projít po okolí. Hodinová procházka před odjezdem nemůže uškodit.
Tak tedy do třetice všeho dobrého, vlak v 19:58 jsem už
stihla, výlet začíná. Půl deváté večer, Kyjov, z vlaku spolu se mnou
vystupuje hrstka lidí. A teď kudy? Vydávám se od nádražní budovy ulicí vpravo,
cestou potkávám mladý pár držící se za ruce, a pak paní zhruba
pětačtyřicetiletou, sotva se držící na kolečkových bruslích, držím jí palce, je
výborná. (K zamyšlení: Nikdy není pozdě s něčím novým začít.)
Ne každý plán vždy vyjde
Za městem, nevím, kolik je hodin, je víkend, jdu pěšky a
měřit čas v takových okamžicích je podle mě zbytečné. Je večer, slunce
zapadá. Potkávám první orientační bod – číslo silnice, jdu tedy směrem na
Hodonín, jak jsem si naplánovala, jsem spokojená. Provoz není nijak hustý, ale
přece jen už bych ráda natrefila nějakou polní cestu, chodit po silnici když se
stmívá, není zrovna nejbezpečnější druh zábavy.
První odbočka do polí, po pár krocích sundávám bágl
s tím, že mrknu do mapy a naplánuji, kudy dál. Bez světla ale z mapy
nic nevyčtu. Slunce zapadlo, obloha je sice jasná, takže na cestu vidět je, ale
ke čtení člověk přece jen potřebuje světla o něco víc. Lovím v batohu
baterku-čelovku. Svítí, tedy svítí, i když by neměla, protože jsem ji ještě ani
nezapnula, tedy vlastně nesvítí, i když bychom možná obě moc chtěly, aby
svítila. Někdo ji asi minulý týden, když jsme spolu byly na festivale v Žamberku,
zapomněl vypnout (kdo to asi byl?) a ona svítila a svítila celý týden, až se
z toho chudák celá vysvítila. Tak z plánovaného dvou až tříhodinového
pochodu už dneska nic nebude. Přes pole mířím k okraji hájku hledat místo
pro přenocování. (K zamyšlení: Velké plány dokáže zhatit i malá prkotina.)
Postavit stan v poli na hroudách hlíny je legrační. Kam
se hrabou všechna masážní lehátka a křesla na takové hrbolaté lože z podmítnutého
pole? Před spaním ukusuji ze špalku salámu, chroustám okurku a chleba. Pes
hledí znaveně na granule, nežere. Ukládám své tělo na hroudami zvlněnou
karimatku, snažím se najít polohu vhodnou ke spánku. V dálce slyším motor
nějakého zemědělského stroje. Jezdí nedaleko nás po poli. Doufám, že to není traktor,
a že nás do rána nepoorá, jak se mi to jednou málem stalo, to bylo tenkrát
ještě s K. a v poli jsme nestanovali, ale… jó , bejvaly to časy.
Žádná hluboká orba našeho stanoviště do rána neproběhla. Nad
Kyjovem v mlžném oparu vychází slunce, je pěkné, červené. Ze stanu se sype
jakýsi bílý prášek, trochu připomíná piliny umělé hmoty. Mrknu na oblohu, odkud
to mohlo spadnout a je jasno, nebe je plné chemtrailsů , život má svůj logický
řád. Snídám sušenky s rozinkami. Opráším stan od bílého nánosu, sbalím a
jdeme dál, do Hodonína cesta dlouhá.
Setkání s lovcem v polích s kukuřicí
Přes Svatobořice-Mistřín se to šlape, všude chodníky,
našinec se nemusí bát, že ho něco přejede. Za dědinou hledám zase nějakou
polňačku. U milotického vepřína mizím cestičkou v kukuřičném lánu.
Odlamuji jeden klásek, kukuřice je tak akorát, s chutí se zahryzávám do
nečekané svačinky. S nostalgií vzpomínám, to bylo tenkrát ještě s H.,
trochu jsme na kopci nad městem popíjeli a kouřili. Když jsem si pak musela
odskočit do kukuřice, zalíbilo se mi v tom pravidelně osetém poli natolik,
že jsem asi hodinu strávila nesmyslným procházením mezi vzrostlými kukuřicemi a
za každou desátou rostlinou jsem odbočila doprava a pak přes tři řádky zase
doprava a pořád tak dál a pak zase doleva, a pak jsem se, ani nevím jak,
dostala na cestu a zpátky za H. K mému údivu byl H. jakýsi rozladěný, kde
jako jsem tak dlouho. (K zamyšlení: Když se člověk zhulí, je i pole
s kukuřicí ohromně zábavné.)
Ráno je slunečné, cesta je blátivá, snad tu včera pršelo, co
já vím? U hájku stojí zaparkované auto, takový ten terénní tank. Z pole se
k němu blíží rozložitá postava v maskáčích, přes rameno brokovnici,
bo co to je za kulomet. Volám na psa, připínám ho na vodítko, jistota je
jistota, vím já, jestli dotyčný borec pozná psa od králíka? Zdravím se s neznámým
lovcem a bez zájmu o další rozhovor jdu dál svou cestou. Ta se teď stáčí přes
koleje zpět k silnici. Šlapat po asfaltu se mi zrovna moc nechce, tak se
vydávám po kolejích. Po chvíli chůze po pražcích kolejiště zjišťuji, že se mi
ruce samy spojily do pozice, ve které jsem zvyklá meditovat. Hm, meditace
v chůzi po pražcích není sice žádná sofistikovaná metoda, ale v
liduprázdných polích za štěkotu srnce, je to metoda více než příjemná.
Domeditovala jsem až k Dubňanům.
Rybník ke koupání? Takový tu není.
Rybník u vesnice je obehnán plotem, na bráně visí nápis
„Rybářství Hodonín". Musím prozradit, že prvotním cílem mého putování je najít
rybník s čistou vodou, kde by si našinec mohl zaplavat. Takže Dubňany si
škrtám, tady z plavání nic nebude. Hledám cestu k dalším vyhlédnutým
rybníčkům. Na své pouti do Hodonína bych jich měla potkat desítky. Po asi
hodinovém bloudění, kdy mě jakási silnička zavedla do strojírny, nacházím lesní
cestu k rybníkům. Tak tomu říkám ráj ornitologů. Rybníčky a mokřady plné
čápů bílých i černých, racků, kachen, volavek, potápek a kdovíjakých jiných
druhů. Co se týče mého vysněného rybníka plaveckého, tak parametry asi
nesplňoval žádný. I když se tu našla celá škála čistoty vody od rybníčků
brčálníčků až po čirovodé a téměř ptakopusté. Nebudu vás napínat, smočila jsem
v jednom nohy, z plavání nic nebylo. (K zamyšlení: I když plán
nevyjde, vždycky je z čeho se radovat.)
Na nádraží do Hodonína to mám ještě sedm kilometrů po
červené, jak ukazuje směrovka na turistickém rozcestníku. V lese potkávám
studánku s dobrou železitou vodou. Nebo že by to byla příchuť té trubky,
ze které pramínek vytékal? Každopádně v letním horku to bylo příjemné
osvěžení. Lesem se potulují houbaři s plnými košíky bedlí a suchohřibů, potkávám
pár cyklistů. Jednoho z nich se ptám na možnost koupání v okolí, krčí
rameny, kromě koupaliště, tu prý nic není. V hodonínské ZOO se ještě ptám
po plaveckém rybníčku paní pokladní, ani ona o možnosti plavání mimo koupaliště
neví. Zmořená cestou i vedrem usedám na lavičku před zoologickou zahradou,
pozoruji návštěvníky, rodinky s dětmi vcházejí, jiné rodinky vycházejí,
panuje letní sobotní pohoda. Vsadím se o nevím co, že dvousethlavé hejno labutí
v místní ZOO nemají a přitom stačí jít o pár kilometrů dál, tam někde mezi
rybníky… Ale co komu vykládat, ještě by tam pak začaly proudit rodinky
s dětmi, v sáčku krmení pro zvířata. Na břehu rybníka by podnikavci
otevřeli stánky s občerstvením, přibylo by pár houpaček a kolotočů a už
nikdy by to nebylo ono. Ještěže o tom ráji tam kdesi poblíž Hodonína nikdo moc
neví.