v ní skrývá. Je to, jakoby se domluvili, posílají básničky. Každý má svůj
styl a každá básnička je jedinečná a příliš pěkná na to, aby zůstávala skrytá
v její poště. Hlavou jí probleskne nápad, což takhle vydat sbírku všech
těch básniček? V duchu si představuje, jak by se asi ti dva tvářili, kdyby
jim něco takového navrhla. Baví se tím nápadem tím víc, když si uvědomí, že ti
dva vlastně ani příliš netuší o existenci „toho druhého".
Když to vezme kolem a dokola, oba dva na ni myslí, oba dva
by s ní chtěli být co nejčastěji a oba dva sedí doma u svých počítačů,
píší básničky, popíjejí víno a za zády jim chodí jejich manželky a děti. Občas
jim závidí tu velkou rodinu a spořádaný život. Občas je ráda, že jí za zády
nikdo nechodí, že může popíjet čaj a s čistou hlavou psát nesmysly,
zatímco oni se raději pohrouží do náruče drobného alkoholického oparu. Snad
proto, aby se jim lépe snilo, snad proto, aby se jim lépe psaly ty básně, snad
proto, aby se mohli zabývat jen sami sebou, svými city či pocity…?
Vlastně jim vůbec nezávidí, oni se souží pro pár prchavých
okamžiků, které stráví v její přítomnosti, v jejich myšlenkách má ona
jedno z nejdůležitějších míst. Často je to místo, které by si zasloužily
ty dvě obětavé duše, družky v nepohodě, trpělivě tolerující jejich
fantazírování i občasné úlety. Manželky, jak pěkně zní to slovo v množném
čísle. Kdysi si slibovali lásku a podporu, dnes snad ani neví, cože to tenkrát
slíbili, čemu to tenkrát tak moc věřili.
To bylo tenkrát, psali svým vysněným láskám ta stejná
slůvka: „Miluji Tě." A pak se vzali, občas si ta slůvka řekli do očí, později si
je říkat přestali a pak se přestali i dívat do těch očí. Snad mají strach, že
by tam mohli přečíst svůj starý slib, svůj závazek. Snad se bojí, že
v těch očích uvidí sami sebe v celé své nedokonalosti, že uvidí
nesplněné sny, že spatří realitu ve své nahotě. Jsou jako děti, chtějí si
stavět své vzdušné zámky, snít o milenkách a nocích plných citů a naslouchání.
A ona tu teď sedí, před sebou prázdný hrnek od čaje a přemýšlí.
Kolik takových asi ještě v životě potká? Přemýšlí, zda s nimi hrát tu
hru, zda stavět ony vzdušné zámky a bavit se náramně, nebo tu hru hned na
začátku odmítnout a povýšenecky odbývat veškeré návrhy z důvodu vyššího
principu mravního, nebo rozehrát hru vysokou, kdy se otřásají nejen vzdušné
zámky v základech a hraje se vabank? Je dopito, na dně hrnku uvízla dvě čajová
smítka – dočasní milenci.