Jednou tě pustili z nemocnice domů, byl jsi moc hubený, košile na tobě vlála jako prostěradla, co sušila babička na dvorku. Bylo léto, měl jsi narozeniny. Přivezli tě k babičce, šli jsme tě přivítat. Neměl jsi vlasy a trochu jsi šišlal přes těch pár zubů, co ti zůstaly. Došel jsi až do kuchyně, byls to ještě ty, a přece už kdosi jiný. Pak tě odvedli do pokoje, položili do postele. Přál sis, aby dveře zůstaly otevřené, chtěl jsi nás ještě aspoň slyšet.
Doma to bylo stejné. Byl jsi tam ty a my děti musely jinam, několik kilometrů od tebe. Ty dveře byly stále otevřené. O víkendu jsme přijely, já a moje sestra, domů. Do ložnice jsme nechodily. Spíš, a nemáme tě budit. Poslechly jsme. Pak jsi nás chtěl vidět, tak jsme přišly. Stála jsem daleko od postele a bála se přijít blíž. Bála jsem se, že ten člověk, kterého jsem tak dobře znala, tak ten člověk že tam už nebude; a nebyl. Místo něj ležel v posteli kdosi, éterická bytost se smutnýma tmavýma očima.
„Neboj se. Pojď blíž,“ slyším ještě dnes tvůj slabý hlas. Přistoupila jsem o půl kroku blíž a přála si, aby to nebyla pravda, aby to byl jen sen, ze kterého se ráno všichni probudíme a zase bude dobře. Nebylo. Ten sen byl příliš skutečný a skončil, jak skončit měl. Seděla jsem tenkrát na zemi v dětském pokoji a hrála si se spínacími špendlíky, byla to pro mě auta, co jezdila po silnicích ze vzorů na zeleném koberci. Z některých špendlíků jsem vyrobila náklaďáky a z dalších pak dlouhé soupravy vlaků. Vzpomínáš, tenkrát i osobní vlaky měly víc než dva vagóny.
„Tatínku, cos nám to udělal?“ šeptala jsem. A silnici na vzorovaném koberci kropily kapky deště. Ten den jsem si nemusela čistit zuby, nemusela jsem se dokonce ani sprchovat. Dostala jsem prášek na spaní. A pak byl pohřeb. Na rukáv světle béžového baloňáku mi někdo připnul černou pásku. Spousta lidí čekala v malé místnosti s několika lavicemi. Někteří stáli, jiní seděli. Čekalo se, pak nás pustili do větší místnosti, byla tam spousta židlí a vepředu rakev a květiny. Seděli jsme v první řadě. Kdosi mluvil, pak někdo další, byl tam i náš strýček, katolický kněz, taky mluvil. Nevím, co všechno říkali, seděla jsem tam a pozorovala zavřenou rakev, nemohla jsem uvěřit, že jsi vevnitř. Pak hrála hudba a vzadu za rakví se rozevřela velká bílá vrata, rakev zajela dovnitř, vrata se zavřela a za nimi se objevilo žluté světlo, problesklo škvírou, celý svět se zhroutil a propadl do té malé mezery mezi špatně těsnícími vraty kremační pece. Pak mě někdo někam odvedl.
Do první žákovské mi přibyla omluvenka: „Byla na pohřbu svého otce.“ To sdělení tam zůstalo celý školní rok, celou věčnost, jak jsem si tenkrát myslela, stejně jako ta páska na rukávu. Nesměla jsem ji sundat, jak já ji nenáviděla. To černé znamení, ten punc jinakosti. Měla jsem tenkrát pocit , že si na mě na ulici každý ukazuje prstem: to je ona, co jí umřel táta. Další ze snů, ze kterých nebylo možné se probudit. A pak doma my tři, mamka (tenkrát jsem to slovo ještě používala), sestra a já. Všechny v jednom bytě a přesto každá sama. Nic nebylo jako dřív, všechno se rozpadlo. Vlastně ani nevím, jaké to bylo dřív, nevím, nevzpomínám si. Vím jen, jaké to bylo potom: studená sprcha samoty mezi troskami, co zůstaly z naší rodiny.
Víš, bylo to těžké, my tady a ty tam. Kde vlastně? Chtěla jsem za tebou, chtěla jsem tak moc, že mi nestačilo potkávat tě ve snu. Bylo to někdy na začátku léta, vzala jsem ty dvě lahvičky léků, do chlebníku čutoru s vodou a šla do polí. Na mezi nad městem jsem se schovala v křoví. Ve větvích cvrlikali vrabci, někde ve městě štěkal pes, občas projelo auto. Všechno bylo samozřejmé a netečné. Nikdo netušil, k čemu se chystám. Přemýšlela jsem: když to udělám, vrabci budou dál cvrlikat, psi štěkat a auta jezdit. Vlastně se nic nezmění. Vlastně je jedno, jestli to udělám nebo ne, všechno bude jako dřív.
…
Dávno není nic jako dřív, přibylo aut, vrabců je míň a štěkot psů se ztrácí v hluku města. Stojím tu nad opracovaným kusem žuly. Bylo by asi lepší vysypat popel někam do řeky, nebo rozprášit ve větru a nechat čas netečně plynout dál… co myslíš, tati?
________
Na konečné podobě tohoto textu se z velké části podepsal jeden šikovný korektor, který původní dílko prořezal jako zahradník špatně rostlý strom. Michale, díky.