Přešlapuji na betonovém rantlíku, na sobě jen modré trenýrky
s kapsičkou. Chvíli to holkám trvalo, než mě přemluvily, abych si svlíkla
tričko, jsem trošku stydlín, ale nakonec se jim to povedlo. Teď jen sebrat
odvahu a skočit. Nejsem přece žádný srab, teď už to nevzdám. Holky mě neúnavně povzbuzují. Malinko se přikrčím a
šup, chodidla rozrazila vodní hladinu, polštář divoce odskakuje. Rozdováděná
vodní hladina lačně polyká malé tělíčko. Chci se odrazit ode dna, ale žádné tam
není, mávám rukama, zadržuji dech, hladina i odlesk slunečních paprsků se
vzdalují. Mávám rukama, nemůžu křičet, všude je jen voda. Myslím na ten malý polštářek,
chci se k němu dostat, ještě ho vidím kolébat tam nahoře, ruce
mám ale příliš krátké. Zkouším se natáhnout, mrskám sebou. Ne, nejde to, nedosáhnu
na něj. To je konec.
Kdosi mě najednou táhne za ruku k žebříku, nějaký velký
kluk. Jeho uhrovitá ochmýřená tvář se na mě šklebí a prý: „Ty ses vážně
topila?" Do očí se mi derou slzy, chci zmizet, a hned! Škrábu se po žebříku
nahoru, moc mi to nejde, můj zachránce mi pomáhá, taková potupa! Neumím plavat,
skoro jsem se utopila a teď nevylezu ani po blbým žebříku, nejraději bych se
hanbou propadla.
S drkotajícími zuby bosa a bez trička běžím nahoru
silnicí k babičce. Holky běží za mnou, mají namále, měly mě hlídat a já se
skoro utopila. To jim jen tak neprojde a ony to už předem tuší. Volají na mě:
„Počkej, zastav, máš tady boty!" Co je mi do bot, taková potupa, od teďka už se
o mně na celé dědině nepromluví jinak, než jako o té, co se topila. Taková
ostuda! Tak velká a neumí plavat! Holky mě dohonily a domlouvají mi,
neposlouchám je, jen odsekávám: „Mně už je to všechno jedno, ať se klidně utopím!"
Dobíhám k babičce, jsou tam všichni, naši i strýc s tetou.
Dostávám pár na zadek přes mokré trenýrky, jau, jak to
štípe. Už nikdo, nikdo mě nemá rád. Skoro jsem se utopila a ještě za to, za to
že jsem přežila, dostanu na zadek? To je přece tak nespravedlivý. Nasupeně se
soukám do suchého oblečení, ještě ponožky a rychle pryč, tady už nebudu ani
chvilku!
Běžím přes dvůr do dřevníku, sedám na špalek. Vůně dřeva je
tak příjemná. Beru do rukou dvě krátké tenké větvičky, jsou to mé kamarádky,
dávám jim jména, Rozárka a Evelína. Stavím jim dům, vozím je na polínku –
autobusu. Vyrábím nám stolek, servírujeme naloupanou kůru a piliny, náramně nám
chutná. Z dřevníku se stává postupně obývák s televizí, zoologická
zahrada, kino i cukrárna. Mé dvě nové kamarádky jsou šťastné, smějeme
se spolu, pozorujeme tygry v klecích, v cukrárně si dáváme indiánky… Moje dřevěné království, tady je mi dobře,
tady mi rozumějí. Ne jak tam venku, kde si na mě každý ukazuje prstem, protože
neumím vůbec, ale vůbec plavat…