Problém
není ani tak v samotném Zákonu o rodině, jako ve vymahatelnosti práva,
resp. v Občanském soudním řádu a v „rychlosti" našich soudů. Pro ilustraci
uvádím vlastní příběh a příklad toho, jak lze protahovat soudní
řízení.
Listopad 2006: podávám návrh na zvýšení výživného pro nezletilé
dítě svěřené mi po rozvodu do péče. Poslední zvýšení výživného bylo stanoveno
rozsudkem v lednu 2003. Otec dítěte platí výživné poměrně pravidelně.
K mému štěstí je zaměstnán ve státním sektoru, takže v případě
neplacení, by se s ním zaměstnavatel asi rychle rozloučil.
Další
náhodou, kterou mi osud přihrál do cesty, byl rozchod mého exmanžela se svojí
tehdejší přítelkyní v roce 2005. Jednak se na přechodnou dobu zintenzívnil
styk mezi otcem a synkem z půlročních intervalů na intervaly zpočátku i
několikadenní, jednak tatínek sám od sebe začal platit výživné o pětinu vyšší
než doposud. Jak to tak v životě chodí, tatínek se nám znovu zamiloval,
takže synka opět navštěvuje jednou za půl roku, nicméně výživné platí dál ve
výši, kterou sám uznal za dostatečnou na jaře 2005.
Měsíce
ubíhají a z malého klučiny mi před očima roste malý puberťáček se všemi
projevy dospívání a nároky dospívajícího. Je načase naznačit jeho otci, že
peníze, které nám posílá, už nestačí. Inflace sice za poslední roky nebyla
nijak zvlášť dramatická, ale děťátko je dramaticky náročnější, takže rozhodnutí
je nasnadě, požadavek zvýšení alimentů je oprávněný. Sháním advokáta, tuším, že
tentokrát bych si sama vylámala zuby. Shánění slušného a levného advokáta není
pro samoživitelku nikterak jednoduchá anabáze. Naštěstí jeden z kamarádů volá
kamarádovi a advokát je na světě.
Společně
sepisujeme návrh k soudu, dalších dvacet listů tvoří přílohy – potvrzení
příjmů, daňová přiznání, účtenky za dětské tábory apod. To všechno za téměř
čtyři roky. Od té doby, co jsem se rozvedla, archivuji všechny možné i nemožné
dokumenty, už jich mám plnou skříň. Jak já se těším, až bude syn plnoletý a já
všechny ty papíry slavnostně odnesu do kontejneru na tříděný odpad! Zpátky
k listopadu 2006, návrh sepsán, opatřen potřebnými přílohami, odeslán místně
příslušnému soudu.
Efektivita soudů stojí i na drobných úkonech
Blíží
se vánoce 2006, mimo jiné čas, kdy
se otcové alespoň symbolicky zajímají o své děti z minulých manželství.
Ještě před svátky mi přišel dopis od soudu: „Sdělte adresu bydliště vašeho
bývalého chotě!" Vždyť jsem ji tam napsala – poslední známou, je to adresa jeho
rodičů, tak ať se zeptají tam, jak mám, sakra, vědět, kde bydlí? Volám na soud:
„ Přesnou adresu odpůrce neznám, bydlí někde v Brně nasídlišti Vinohrady, zkuste
kontaktovat bytové družstvo, ještě bych vám mohla dát jeho telefonní číslo…"
Za
pár dní další dopis od soudu: „Zašlete fotokopii vašeho daňového přiznání."
Copak jsou slepí? Proč jsem jim s tím návrhem všechny ty dokumenty
posílala, když je ani nedokáží najít a přečíst? Opět beru do ruky telefon,
vytáčím číslo soudu: „Daňové přiznání máte, stejně tak potvrzení zaměstnavatele
o výši výdělku." Proč jsem to vůbec všechno dělala? Pár dní na to přišel do
práce dopis od soudu: „Sdělte příjmy vaší zaměstnankyně…" Mám na starosti
mzdovou agendu, beru formulář, vyplňuji (i když na soudu už několik potvrzení o
příjmech mají), nechávám podepsat majitelem firmy. Proč mám dělat jednu práci
dvakrát? Koneckonců, proč ne?
Potud
práce soudu, sice poněkud zbytečná z mého pohledu, ale celkem rychlá.
Slibný začátek však neznamenal slibné pokračování. Jednání je nařízeno na 23. srpna 2007, tři čtvrtě roku od
podání návrhu! Týden před jednáním jdu nahlédnout do soudního spisu, koukám, že
se mi drahoušek bývalý oženil, a že se mu dokonce narodila dcera. A jak se mu
to všechno hodilo do krámu! Když mu konečně v únoru bylo doručeno po
zapeklitém zjišťování adresy předvolání k předběžnému jednání soudu
v místě jeho bydliště, tak se omluvil, že nemůže 5. března přijít, protože
se mu má 25. února narodit dcera. Nakonec se podařilo jej v dubnu dostat
k jednání – další dítě už na cestě nebylo, naštěstí! Proč se můj soudce
rozhodl nechat předběžný výslech na jiném soudu, i když místně příslušném
bydlišti mého exdrahouška, to jsem nepochopila. Trasa z místa bydliště
exmanžela k mému soudu je cca 32 km, což podle mého názoru může absolvovat
kdokoliv, natožpak zdravý, mladý, pracující muž. Zaměstnanci některých
institucí se ale často chovají v rozporu s logikou, na to už si
začínám pomalu zvykat.
Konečně u soudu
Tedy
nejpozději v květnu měl soudce na stole všechny podklady a mohl určit
termín jednání, proč si vybral až konec srpna, to je mi záhadou. Jsem ale
trpělivá, věřím, že nějaká ta růže z mého čekání nakonec vykvete. Den D,
hodina H, dostavili jsme se k soudu všichni, já s advokátem, poručník
nezletilého – úřednice ze sociálního odboru a dokonce i otec dítěte. Jsem
nadšená, po pravdě řečeno, nečekala jsem, že se dostaví už na první jednání.
Hned v úvodu měním návrh, snižuji navrhovanou částku vzhledem
k aktuálním exmanželovým rodinným poměrům, navrhuji dohodu. Soudce ožil,
jednání vypadá nadějně, nabízí nám sepsání dohody. Protistrana odmítá dohodu,
drahoušek trvá na částce z jara 2005, je to beran, neustoupí ani o
milimetr.
Začíná
řádné jednání, jako první mluví můj advokát. Odbývá to rychle, opakuje již
sepsaná fakta a aktuální návrh. Potom soudce vyzývá protistranu. Drahoušek
hraje na city, má malou dcerku, novou rodinu, žádný majetek, splácí hypotéku atd.
atp. Soudce je trošku nervózní, často ho přerušuje s tím, že to či ono
není předmětem jednání. Nakonec drahý ex vytáhne nějaké papíry s tím, že já
vlastním stavební pozemek a přitom prohlašuji, že žádný majetek nemám. Začínám
se usmívat, co mu to asi dalo práce sehnat takové „důkazy." Pozemek mi sice kdysi patřil, ale před sedmi
lety jsem jej prodala.
Všichni
ještě hodnou chvíli posloucháme bajky starého žida, dokud soudce neuzná, že už máme
dostatečně nafouknuté hlavy a neukončí drahouškův sáhodlouhý proslov. Krev se mi trošku pění z toho výstupu
s pozemkem. Radím se s advokátem: „Můžu ještě změnit návrh? Chci to
výživné zvýšit se zpětnou platností!" Ten pozemek neměl vytahovat, teď to má!
Přece to nepřejdu jen tak bez povšimnutí? Můj advokát si bere slovo, mění
návrh, jednání je odročeno na 25. října
2007.
K mému
překvapení i v tomto termínu se dostavujeme k soudu v plném
počtu. Fajn, takže dnes už se konečně rozhodne, téměř rok poté, co jsem podala
návrh. Tentokrát je jednání rychlé, žádné nové okolnosti se nevyskytly. Soudce
měl dva měsíce na to, aby si vše pěkně propočítal a rozhodnul. Závěrečný
rozsudek je poměrně uspokojivý, mnou navrhovaná částka sice byla snížena, ale i
tak se výživné od posledního rozsudku zvyšuje téměř dvojnásobně. Z jednací
síně vycházím spokojená, ne tak můj drahocenný ex. Intuitivně tuším, že soudem
stanovené penízky hned tak neuvidím.
Rozsudek je na světě, co dál?
Píše
se únor 2008, čtvrt roku od vynesení
rozsudku a více než rok od podání návrhu. A peníze? Hmm. V listopadu volám
na soud: „ Už byl sepsán a odeslán rozsudek? Ne? Že to má soudce u sebe a že si
asi zažádal o prodloužení lhůty? Proč?" Prásknu sluchátkem. „Buď trpělivá,"
říkám si a pomalu se dostávám zpět do běžného pracovního tempa. V lednu 2008 přišel mail od advokáta:
„ Dnes přišel rozsudek. Jak to
vypadá? Platí M. výživné podle rozsudku?" Odpovídám: „Platí podle rozsudku, ale
podle toho z roku 2003, tedy ještě nižší částku, než platil loni." (vtipálek)
Ještě
jsem advokátovi spočítala aktuální dlužné výživné, už se to vyšplhalo na pěknou
sumičku. Hned mi přišla odpověď: „Zavolej příští týden na soud, jestli si ten
rozsudek převzal."
Čekám
týden, volám na soud: „Že se ještě nevrátila doručenka? Dobře, ještě počkám."
Koneckonců čekání už mám natrénováno. Další týden, opět telefonát na soud:
„Doručeno? Výborně! Že podal odvolání? No, skvěle." Jaká bude asi lhůta pro
nařízení jednání u odvolacího soudu? Možná rok, dva, nebo jen pár měsíců…?
Trénink
trpělivosti pokračuje, zkouším další z cest. Advokát píše dopis mému
bývalému drahouškovi… Zadumaně sedím a přemýšlím, co asi zase řeknu své
milované ratolesti, až po mně bude chtít třeba dobít kredit v telefonu,
nebo novou hokejku do floorbalu? Asi ho potichoučku a s úsměvem pošlu
k šípku…, k tomu, co raší někde v zapadlém koutku mé růžové
zahrádky.