Reklama
 
Blog | Martina Mikulášková

V dílně Héfaistově

Už jste někdy navštívili dílnu, kde vládne bůh ohně, samotný Héfaistos? Ne, nemíním zde rozebírat řeckou mytologii, chci se jen podělit o zážitek z kategorie těch netradičních. Nevypravím se do Athén, cesta do dílny opanované tímto bohem je mnohem kratší, je to cesta do vedlejší vesnice. Během těch pár kilometrů jízdy autem si zkouším představit, jak asi může takové místo vypadat. Sluj plná kouře, začouzené černé stěny, syčící pára a rytmické zvonivé údery kladiv? Z mých představ se vyplnila jediná, a to bušení kladiva. Celé království pana Bartoška, tak se náš vesnický Héfaistos jmenuje občanským jménem, je poměrně vzdušné, čisté a klidné místo. A mistr sám? Drobný chlapík s dobráckým úsměvem v očích a nádherným prošedivělým plnovousem. Mým představám zanedbaného, neduživého a chromého Héfaista neodpovídá skoro vůbec, snad až na ty vousy.

Na
úvod malé vysvětlení, proč zrovna bůh ohně a proč návštěva dílny, kde oheň
hraje prim.

 

I
když nepatřím k lidem, kteří obdivují zbraně, války a jiné bojůvky, a přestože
mé přesvědčení a životní postoje vycházejí převážně z odkazu pacifismu,
přesto jsem se rozhodla pořídit si zbraň. Možná se teď usmíváte a kroutíte
nevěřícně hlavou, proč a k čemu zbraň v dnešní době. A proč si zbraň
pořizuje člověk, jehož přesvědčením je nedopustit žádnou válku ani boj.
Vysvětlení je prosté, se svou zbraní si chci povídat, přesněji řečeno, těším se,
až spolu povedeme krásné dlouhé dialogy na opuštěném plácku někde za městem. Že
je to pošetilé?

Reklama

 

vyhen_res_res.JPG Inu,
pošetilé, jak pro koho. Věříte, že i věci mohou mít duši? Já věřím a vám povím
proč. Samozřejmě hledat duši v žehlícím prkně, nebo rychlovarné konvici nebudeme.
Tahle duše, kterou já mám na mysli, se rodí pěkně pomalu a v teple.
Probouzet se začíná v malé kovářské výhni. Zatím je pevně skrytá uvnitř anonymního
pásu oceli, ale už útulně uvelebená mezi hromádkou rozžhavených uhlíků.

 

A
tady se, panečku, začínají dít věci. Dosud chladná ocel jihne a taje a duše, co
je uvnitř, se pomalu rozkoukává. Jen ji na chvíli zahlédnete, už se rychle
uzavírá do tvrdé železné skořápky. A pak ten chladnoucí kousek kovu bere do
rukou člověk. Co člověk? Mistr. A buší
do toho pásku železa pěkně rytmicky a trpělivě. A znovu a znovu vkládá nepoddajný
kov do žáru výhně mezi uhlíky a zase nechává dopadat kladivo v přesném
rytmu. Bum, cink a prásk, rozléhají se údery o kovadlinu celou dílnou.

kovani_res.JPG

 

Tak
kousek po kousku začíná se pod rukou člověka tvarovat duše z kusu železa.
A péče a pozornosti dostává se jí vrchovatě. Pan mistr opatrně vkládá želízko
do ohně, jemně až mateřsky přihrnuje uhlíky, pak vytahuje ten veselý červený
pás kovu a rychlými pohyby masíruje a drbe své dítko ocelovým kartáčem. Kovář
pečuje o čistotu, ani na kovadlině nesmí být jediné smítko, žádná čmouha na rodící
se duši mého nového společníka. Jak úzkostlivou péči věnuje čistotě, tak stejně
dbá na správný tvar.kartackovani_res.JPG A jaký že je ten správný? Ten správný je ten nejrovnější,
tvarujeme totiž čepel meče a to není přece žádný sloupek od plotu, ale nástroj
vskutku královský, jehož důstojnost se zakládá především na perfektní čisté
linii. Pod rukama mistra vypadá všechno jako hračka, ale zkuste si kout čepel
dlouhou přes půl metru tak, aby se vám nikde nekroutila. Poslouchat vás nebude
ani na chvíli, ono, žhavé železo je zapotřebí ovládat silou ani malou ani
velkou, zkrátka tak akorát, tak akorát, jak to umí jen opravdoví mistři.

 

 

 

spolecnik_res.JPGI bylo mi dopřáno jednoho obyčejného všedního odpoledne vidět zázrak zrození.
V malé kovářské dílně zrodila se duše mého nového společníka. Zatím jsou
tušit jen kontury a obrysy, k dokonalosti chybí ještě mnoho práce, ale to
hlavní, co má správný meč mít, to získal právě tady, na počátku svého zrodu.
Sama jsem zvědavá, jak bude můj meč nakonec vypadat, jak mu to bude slušet po
všem tom broušení, leštění a kompletování.

 

 

A
o čem že si to budeme na onom plácku za městem povídat? O tom vám zatím nic neprozradím.
Snad někdy příště, co já vím?