se hnu, všude číhá nějaký studijní materiál, na kuchyňské lince,
v koupelně na poličce, v pokoji na stole, pod stolem, na gauči… Jen záchod zůstal ušetřen příprav ke státnicím,
poslední místo k odpočinku. No a pak taky samozřejmě celý byt zůstal na dlouhou
dobu ušetřen jakéhokoliv úklidu. Očividně mu to moc nesvědčí. No co, písek a
psí chlupy mohou vypadat i dekorativně, když se zvolí ten správný úhel pohledu.
Neděle večer – jen zítra nezaspat. Doufám, že moje oddaná
prokvetlá kopretina bude ráno natolik solidární a za to, že jsem ji nakrmila
čerstvým benzínem, mně vyjde vstříc, bez odmlouvání nastartuje a dovoze mě do
místa určení. Nestihnout první část zkoušek, to by věru nebyl nejlepší začátek
„státnicování". Jsem nervózní jako pes, vlastně daleko víc než pes, protože ten
náš si teď klidně leží na pelechu a zatímco já se budu potit zítra za
klávesnicí a skládat slova do aspoň trochu smysluplných vět, on si bude dál
nerušeně pospávat jako každý jiný den. A pak se řekne psí život, jo, tak takhle
bych se chtěla mít.
Pondělí ráno, kopretina spolupracuje na jedničku, vyrážím na
svou státnicovou premiéru. Celou noc jsem nespala, jestli mně ty nervy stojí za
to? No nestojí, ale teď už nenadělám nic, kruhy pod očima zkouším zaplácnout
make-upem docela zbytečně. Ke škole přijíždím celou čtvrthodinu před plánovaným začátkem,
výborně, vypadá to, že zkoušku stihnu. Projíždím přilehlou ulicí, ani jedno
volné místo k zaparkování. Kdo z místních by taky před osmou ráno někam
odjížděl? Volno až ve vzdálené obytné zóně, do školy je to tak deset minut, čtvrthodinka času navíc se drolí do desítek rychlých kroků, ale jsem klidná, stihnu to.
Druhé patro, počítačová učebna, krátce po osmé prezence a
můžeme začít. Sedím za klávesnicí a tupě zírám do monitoru: „Napište novinové
články dle zadání, dbejte na faktickou správnost, dodržení žánru, bla bla bla…"
No potěš, čeká mě tři a půl hodiny psaní a v hlavě mám naprosto vymeteno,
ani jeden nápad, ani jedna myšlenka. Čtu zadání prvního úkolu: „Napište novinovou
zprávu dle podkladů." Následují dvě, nebo tři strany novinových zpráv o prasatech
v Brzkově
na Jihlavsku. Ještěže jsem ráno nesnídala. „237 mrtvých rozkládajících se
těl a 115 prasat přežívajících díky kanibalismu… do okolí se šíří zápach…"
Pročítám poctivě všechny podklady, všude mrtvá prasata. Je mi zle, tohle nedám,
já chci domů! Pohledem na pravý dolní roh monitoru zjišťuju, že hodina
z vymezeného času je pryč a já mám sotva dva řádky perexu. No nic, balím,
celou noc jsem nespala, mozek odmítá pracovat a kam se oko podívá tam prase –
kanibal, nebo prase v rozkladu. Tohle fakt nemá smysl.
Jenomže, přece to nevzdám! Začínám psát, odstaveček, druhý,
třetí… Ještě dodržet předepsaný limit znaků. Sakra, je toho moc, tak krátit a
ještě krátit a pilovat, brousit. Další půlhodina je fuč.
Hm, teď jenom napsat storku a glosu a jde se domů. Cože? Pro
storku musím přečíst dvoustránkový rozhovor? Už ani nevím, jestli umím číst –
dvě strany? To nedám. Kolečkem myši roluju bezmyšlenkovitě rozhovor několikrát
shora dolů a zpět. Vybírám z textu pár krátkých otázek a odpovědí. Ještě
čtu začátek a konec, to musí stačit, stejně to má být jen krátká storka. Jdu na
to: Ctrl+C – > Ctrl+V, mezitím pár slov omáčky, prásk, prásk a je to.
Poslední žánr, glosa na dané téma, je za deset minut na světě. Uff, stihla jsem
to. Snad až příliš rychle, do konce zkoušky zbývá víc než hodina. Pokouším se
ještě o nějaké úpravy svých textíků: Nemá to smysl, myšlenky se válí
v posteli pod peřinou a lákají celé tělo k odpočinku. Vkládám svůj
výtvor do útrob informačního
systému: „odeslat" … a snad nashledanou ve čtvrtek…