K večeři je namazaný chleba s máslem, nic jiného asi doma stejně nemáme, nikdo nenakoupil. Zodpovědná studentka = nezodpovědná matka, aspoň v mém případě to tak funguje skoro stoprocentně. Na druhou stranu, žít se dá i o vodě a chlebu, takže zase tak špatně na tom nejsme, když máme i máslo a čaj s cukrem. Co by za to dala třeba taková rodina v Kambodži. Večerní procházku se psem zkracuji na to nejnutnější. Když se vrátím, syn ještě není v posteli, anarchie opanovala naši domácnost, nemám sílu na otázky. Zjišťovat, proč se chlapec ještě motá po bytě a co má tak důležitého na práci, je nad moje síly. Hlasitě a úsečně zavelím: "Do postele! Okamžitě a bez diskuze!" Můj noční maraton učení může nerušeně pokračovat.
Jsou dvě hodiny v noci, pro dnešek končím, zítra musím v práci zpracovat a odeslat výkazy pro Intarstat. Při představě, že mě čeká celý den třídění jednotlivých položek z faktur a jejich následné sčítání se mi chce blinkat. Hlava třeští, hodil by se nějaký uspávací prostředek. Před lety jsem se ale rozhodla, že nebudu zbytečně sponzorovat farmaceutický průmysl, a tak moje domácí lékárnička obsahuje maximálně adsorbční uhlí, jodisol na rány, obvaz a pár náplastí. Z takového materiálu sedativum nevyčaruje ani Coperfield. Zkouším najít spásu v ledničce, aha, Elixítr mládí – to by mohlo být ono. V čiré hranaté láhvi se v jakési tekutině koupe kořen ženšenu, tedy aspoň to tvrdí výrobce, že je to kořen ženšenu. Pořád lepší, než kdyby se tam koupal škorpion nebo nějaký slizký had. Chutná to odporně, ale 40% alkoholu by mohlo být klíčem k úspěšnému spánku. Pro jistotu ještě jednoho panáka a hajdy do peřin.
Elixír mládí zafungoval znamenitě, ráno v práci mžourám do faktur, řádky se mi mezi sebou proplétají skoro jako kořeny ženšenu. Trpělivě rozplétám jednotlivé položky, čistím, třídím a rovnám do úhledných číselných sumiček, ještě přecvakat všechno do elektronické podoby a jde se domů. A znovu učení, lejstra, papíry, písmenka, čísla, obrázky. Dokolečka dokola, snad do zblbnutí. Večer oblíbený elixír, následuje krušné středeční ráno, poslední den příprav. V koupelně před zrcadlem chvíli postojím, pozdravím tu paní, co na mě tupě zírá a popřeji vše nejlepší k narozeninám, Kristova léta. Jak se tak dívám, elixír mládí funguje sice jako uspávací prostředek, ale svému názvu očividně nedostál. Žádná mladice s veselým výrazem, jiskrou v oku a hladkou mladistvou pletí ze mě není, ale co, stejně jsem tomu nevěřila… Na druhou stranu, možná kdybych věřila, tak… Konec fantazírování, jde se do práce. Co nezvládl Elixír mládí, zvládá lahvička s make-upem za pár sekund.
Poslední odpoledne příprav, večer oblíbené uspávadlo, ordinuji vyšší dávku. Být ty zkoušky o týden později, tak je ze mě snad alkoholik. Ranní třes rukou přičítám zčásti malé kocovince, zčásti velké nervozitě. Do školy se tentokrát dostávám s velkým časovým předstihem. Dál se opakuje pondělní scénář, stejné patro, stejná učebna, stejný čas zahájení, jen aktéři a zadání písemek se obměňují. Na pořadu dne jsou čtyři zkoušky, poslední končí ve čtyři odpoledne.
Netrpělivě se pouštím do první otázky, zatím žádné záludnosti, další otázka, další a tak dále a tak dále.. Něco nevím, na něco si nevzpomínám, a jejda: "Přiřaďte k danému médiu osobnost – ČT1, TV Nova, TV Prima…", já jsem si tu televizi měla přece jen zapojit a občas mrknout, co se tam vysílá, jak to tady mám teď odhadovat? Střílím od boku, nějak to dopadne. Konec testu, hodinová přestávka. Běžím do bufetu pro bagetu a vodu, den bude dlouhý. Další zkouška – Dějiny médií – otevřené otázky, výborně, rozepisuju se, vymýšlím, kombinuju – bajky a pohádky s.r.o., snad to klapne. Třetí zkouška z terorií komunikace – strašák dne, kolegyně, co sedí vedle, je tu už potřetí. Tak tohle bude asi prosívačka, test vyplňuju s tím, že příště to bude třeba lepší, v úspěch moc nedoufám. Poslední test jdu jen zkusit, na teorii kultury a učení se slovníku zpaměti nějak nezbyl čas, odklikávám jednotlivé odpovědi smířená s tím, že v příštím semestru už budu chytřejší. Některé otázky jsou vyloženě triviální: "Napište jméno a příjmení autora románu Evžen Oněgin." Spánkový deficit spolu s Elixírem si vybírají svou daň, to není okno, to je výkladní skříň. Sakra, jak se ten Puškin jmenoval jménem? Prostě Puškinovi na jméno nepřijdu a nepřijdu. Informační systém hlásí 5 minut do konce zkoušky, odevzdávám bezejmenného Puškina, děj se vůle boží.
Víkend strávený v údolí Svratky, všude okolo lesy, dny plné cvičení a pohody. Není tu ani signál na telefon, natožpak nějaký internet. Jsem sice trochu v napětí, protože pořád ještě nemám výsledek z poslední zkoušky, ale všechny ostatní jsem udolala, i když některé byly "o prsa". Nedělní odpoledne – přijíždím domů, zapínám počítač, proklikávám se k výsledkům – neuvěřitelné, vše úspěšně dokončeno. Divný pocit, že jsem to tak trošku odflákla, se mě sice drží jako klíště, ale to časem přejde, to vím bezpečně.